Brambory v kožíšku
Miluju brambory. Vařené, pečené, v podobě kaše, bramboráku (ty nejvíc!), halušek, salátu, knedlíku, šťouchané, gratinované, francouzské, prostě jakékoli. Miluju je v jakékoli podobě a tajně po nocích toužím po domácích bramborových lupíncích a hranolkách.
Pokud jsou brambory na talíři, jsem šťastná víc než obvykle. V této raně podzimní době, kdy mají brambory zatím jen papírově tenkou slupku, si je však užívám ještě radši.
Jenomže když něco milujete, zároveň to také nenávidíte. Možná o tom nevíte a nenávist se zatím jen skrývá kdesi v temném a zastrčeném zákoutí vaší duše, možná o ní naopak dobře víte a necháte ji občas se projevit a zaskotačit si s vámi na tomto světě; anebo je vám to dost možná úplně fuk. Mně to ale fuk není, a proto už hezky dlouho chovám k bramborám dvojaký vztah.
Zhluboka nenávidím jejich slupku, která dost často musí před vařením pryč. Čím víc lidí se mi sejde u stolu a čím větší bramborová vášeň se má rozvonět v mé kuchyni, tím víc škrábání brambor proklínám.
Špagety carbonara, nad kterými budete vzdychat (z mnoha důvodů)
Chcete vzdychací recept na špagety carbonara? Recept, který trvá směšně krátkou dobu, zhruba tak dlouho, než se uvaří těstoviny? Recept, který vede k hříšně krémové, hebké, sametové omáčce, jež konejšivě objímá dlouhé provazce špaget na talíři? Recept, který potřebuje pouhé čtyři suroviny plus pepř a sůl? A nejdůležitější otázka: recept, kterým šmahem popřete poslední měsíc novoročního hladovění, odříkání a zdravé odlehčené zeleninové stravy? (Poradím vám: zasloužíte si ho.)
Pokud jste ochotni na všechny výše položené otázky odpovědět ano!, ano!, ano!, čtěte dál. Pokud vám uklouzlo byť jen jedno jediné ne, pak pokračování ve čtení je jen a pouze na vaše riziko.
Ani Italům není původ špaget alla carbonara docela jasný. Objevily se nejspíš někde v kopcích poblíž Říma. Objevily se v devatenáctém století, anebo až během druhé světové války. Můžou mít souvislost s uhlíři, s pastýři, ale i se šlechtou.
Jediné, co je jasné, je kvalita surovin, na které stojí a padá výsledek vaření. V každém receptu s malým počtem ingrediencí platí, že čím jich je méně, tím lepší musí být a tím důležitější je také postup, kterým je spojíte dohromady.
Fazolkový salát: letní, křupavý, šťavnatý a překvapivě sytý
Tento můj dnešní fazolkový salát je ten nejlepší důkaz, že když máte v malíčku základní kuchařské techniky, zvládnete udělat skvostné jídlo za deset minut a bez receptu.
Navíc je to malá ochutnávka z mé nové kuchařky o rychlých a snadných večeřích, ale o tom se víc rozepíšu až příště, ať se máte na co těšit.
V tomto salátu se ukázkově sešlo několik věcí najednou:
- Umění uvařit zeleninu tak, aby se nerozblemcala. Zejména u zelených druhů je třeba mít se na pozoru, neboť po pár minutách v teple šednou, měknou a blemcají se. Pardon za ten výraz. Zelené fazolky do této kategorie zcela jasně spadají.
- Umění uvařit vejce tak, aby se zůstalo tekuté uvnitř a pevné po okrajích. A samozřejmě taky vědět, jak ho v tomto ne zcela pevném stavu dostat v jednom kuse ven ze skořápky. Takové vejce nesmí vytéct dřív, než do něj zakrojí hladoví strávníci.
- Umění opéct slaninu dokřupava. Pěkně pomalu, trpělivě, sotva na středním plameni, aby dostala šanci pustit tuk, pak se v něm opéct. Nakonec slanina musí malou chvíli vychladnout na papírové kuchyňské utěrce, načež je dokonalá a nechá se rozdrobit nejen na fazolkový salát.
- Všechno to smíchat a spojit základní salátovou zálivkou dohromady, aby jídlo bylo dobře ochucené a přitom se zálivka nenaředila špatně okapanou vodou ze zeleniny.
Trocha pravdy
Ahoj! Jmenuju se Jana Florentýna Zatloukalová a jsem matka čtyř dětí, šesti kuchařských knih a tohoto blogu. Srdečně vás tu vítám. Jsem tu od toho, abych vám ukázala, že každý se může naučit vařit dobře, rád a s láskou. Provedu vás všemi zákoutími i záludnostmi kuchyně a naučím vás všechna důležitá jídla.