Hummus a kouzla s ním
Hummus se díky velké vlně zájmu o luštěniny a vegetariánská jídla stal dostatečně populárním jídlem i v tuzemských gastronomických vodách, abych ho mohla bez nějakého velkého naparování publikovat i na těchto stránkách.
Pokud jste slovo hummus nikdy neslyšeli a nevíte, o co jde, představte si ho jako skvěle ochucenou pomazánku z rozmixované vařené cizrny. Hummus se však nemaže na chleba, ale spíš se v něm kousky pečiva typu pita chleba namáčejí, případně se v něm dají skvěle koupat kousky čerstvé zeleniny.
Kromě chuti a snadné přípravy je na hummusu obzvlášť chvályhodné, že jak pečivu, tak i zelenině při namáčení několikanásobně zvyšuje výživovou hodnotu a vcelku uspokojivě uspokojuje hlad.
Když si koupíte konzervovanou cizrnu, za pět minut nemáte v kuchyni co dělat (a za dalších pět minut nemáte co dělat ani u stolu, ale to už je ta část příběhu, o které se ve slušně vychované společnosti a na slušném blogu obvykle mlčí).
Ale jak asi tušíte, i docela obyčejná jídla se dají vylepšit nevídaným způsobem, když si o nich člověk něco zjistí a trochu upraví postup přípravy. Takže tady je pár postřehů z kuchařského života horních deseti procent lidí, kteří si vaří nejlíp.
Trhací závin s možností prudkého oslnění
Ze všech jídel na světě, která nejsou sladká, vykazuje trhací závin největší procento žádostí o recept. Tedy aspoň v mé kuchyni. Taky má v sobě zakomponovanou zvláštní pojistku proti případným zbytkům: ať upečete libovolné množství, vždycky aspoň jeden kousek chybí a někdo u stolu by si ještě rád trochu dal.
Když je na stole trhací závin, stočí se konverzace vždycky jeho směrem. Asi takhle:
„Jako to maso bylo fakt dobrý, ale můžeš mi dát recept na tvůj závin?“
Nebo takhle:
„Už nemůžu, ale vezmu si ještě kousek. Do každý ruky.“
A nakonec:
„…“
(tohle si představte jako minutu ticha při pohledu na prázdný talíř)
Velikonoční jidáše, u kterých je mazání medu kolem pusy povoleno
Velikonoční jidáše s sebou nesou spoustu příběhů. Ten hlavní z nich, totiž že jidáše symbolizují provaz, na kterém se oběsil proradný a zrádný Jidáš, určitě znáte.
Ale protože jsou Velikonoce zároveň svátky jara, symbolizují konec zimy a začátek nového života, prolíná se jimi i pohanská tradice a tak můžou mít taky symboliku ptáčků, raků, šneků, housátek, hadů, ježků a třeba i želviček. Záleží na tom, k jakému zvěřinci inklinujete.
Podle tradice se jidáše potírají medem a jedí se na Zelnený čtvrtek dopoledne, lépe ráno, ještě lépe před východem slunce. Má to zajistit nejen pevné zdraví, ale i ochranu před nebezpečím typu uštknutí hadem a píchnutí vosou. Určitě je vám jasné, že jakmile kouzlo tohoto ranního okamžiku pomine, budete po jidáších přibírat a bude vám stoupat hladina cukru v krvi jako u kteréhokoli jiného sladkého pečiva.
Vídeňský guláš z telecího masa hodný i vašeho majestátu
Vídeňský telecí guláš je zcela určitě jedno z nejluxusnějších, nejjemnějších jídel, které znám. Možná na první pohled trochu vypadá jako guláš, už při prvním ochutnání ale pochopíte, že tu jde o úplně jinou ligu. Extraligu. Možná Ligu mistrů.
Taky je dost možné, že mě jen zaslepil sentiment z doby, kdy jsme dočasně bydleli ve Vídni. Vzpomínám na ty časy jako prababička na monarchii a s úctou skláním hlavu ke všemu, co se může chlubit duchem císařského majestátu.
Mimochodem pokud jste v Hofburgu neviděli Stříbrnou komoru, tedy císařskou sbírku stolního porcelánu, příborů, svícnů a váz, vybavení dvorní kuchyně a cukrárny, měli byste to při nejbližší návštěvě Vídně napravit. Jinak se nikdy nedozvíte, čemu se opravdu říká stolovat jako pán.
To největší kouzlo vídeňského guláše ovšem nespočívá ani v použitém mase, ani v místě původu, nýbrž ve způsobu zahuštění. Jedná se totiž o guláš bez mouky a to v dnešní zdravé době zní skoro jako bezlepkové zaklínadlo.