Kuřecí křídla: měkká, křupavá, lepkavá a pikantní
Jakmile v kuchyni dojde na kuřecí křídla, jsem všechno, jen ne nenáročná. Pokud z nich mám mít u stolu radost, chci, aby křídla nabídla všechno tohle dohromady:
- Uvnitř měkoučké šťavnaté maso volně odpadávající od kosti, protože kostí a kostiček je tady vcelku dost a kdo se s tím má okusovat.
- Kůže, které je na tomto druhu masa požehnaně ze všech stran, musí být komplet vypečená, tenoučká, s občasnými puchýřky na důkaz, že líp už to nejde, a pochopitelně v rámci možností křupavá. Houbovité měkké kousky kůže považuju za nejedlé a za chybu při přípravě křídel.
- Marinádu na kuřecí křídla mám ráda pikantně výraznou a sladko-slanou, protože právě cukr způsobuje lepkavost křidýlek na povrchu a stojí za tím správným nespolečenským požitkem při jídle.
- A konečně mi dělá dobře, když si kuchař dá tu práci a křídla, která při nákupu vypadají jako třídílná harmonika s dvěma klouby, rozporcuje na jednotlivé části. Zahnutá křidýlka totiž jinak při jídle sahají až za ucho. Sice si za ucho občas nějaké věci strkám, třeba vlasy nebo brejle, ale ulepené kuřecí křídlo tam opravdu mít nechci.
Domácí termix
Jde vyrobit domácí termix? Jistěže ano. Termix obsahuje tepelně upravený čili termizovaný tvaroh. Nejjednodušší způsob, jak něco takového přibližně napodobit v domácích podmínkách, je uvařit nějaký horký krém, vmíchat do něj měkký tvaroh z vaničky a nechat všechno vychladnout.
Poměry si zapamatujete snadno. Na 250-300 g krému připadne jedna vanička tvarohu, jehož tučnost si zvolte dle libosti. Vanička váží obvykle 250 g, takže krém je vůči tvarohu zhruba v rovnováze.
Guacamole aneb etuda s avokádem
Když se řekne guacamole, tak se musí zároveň vyslovit taky slovo avokádo. Guacamole je totiž studená mexická omáčka z avokáda, kterou si lze velmi snadno zamilovat i v našich zeměpisných končinách – především v době, kdy jsou teploty tam i tady zhruba srovnatelné.
[Na okraj: V mexicko-španělské výslovnosti zní guacamole jako waka-mole, v americké angličtině zhruba jako guake-mouli.]
To vše vychází z předpokladu, že vezmete na milost avokádo. Jeho chuť je přinejmenším zvláštní; jako ovoce je měkké a málo šťavnaté asi tak jako banán, ale vypadá zeleně a nechutná vůbec sladce. Tahle jeho krémová konzistence a nevýrazná chuť ho předurčuje k tomu, aby posloužilo jako čisté kuchařské malířské plátno. Jíst ho jen tak samotné moc nejde; to si raději zakousněte zmíněný banán.
Špagetová dýně
Myslím, že v dnešní době by se skvěle uplatnil slogan: Špagetová dýně – hit moderní kuchyně. Ona vám totiž přinese do kuchyně spoustu legrace.
Špagetová dýně vypadá docela nenápadně oproti svým oranžovým kolegyním. Je žlutá, oválná, protáhlá, dužinu má též světle žlutou. Ze všech dýní, které znám, má tahle kráska nejjemnější a nejméně vtíravou dýňovou chuť i vůni, takže se snadno do jídla maskuje, pokud něco takového máte vůči dalším členům rodiny zapotřebí.
Nejlepší na ní však je skutečnost, že když ji rozkrojíte, odstraníte semínka a dáte tyhle vydlabané poloviny upéct do trouby, za 30 minut při 200 stupních dostanete pečenou dýni, jejíž dužina se při načechrání vidličkou doslova rozpadá na vlákna, skoro k nerozeznání podobná špagetám. Čímž je konečně jasné, odkud dostala špagetová dýně svůj název.
Jelikož má špagetová dýně nejen nevýraznou barvu, ale i vůni a chuť, klidně se můžete tvářit, že vnitřek jsou opravdové špagety a přesně tak se k nim na talíři chovat.
Můžete je přelévat rajčatovou omáčkou a sypat parmazánem, ušetříte tak odhadem 80 procent kalorií oproti běžným těstovinám a vyhnete se i lepku. Jeden podobný recept na dýni á la špagety dokonce naleznete níže.
V ostatních případech se nechte zlákat k zajímavému upotřebení upečené a vychladlé dužiny. Řeknu vám, je to opravdu zážitek, protože dužina rozpadající se na jednotlivá vlákna se velmi snadno a ráda stane součástí těsta na pečivo nebo na rychlé placičky z pánve.
Noky s pečenými rajčaty
Teď uprostřed léta, když je chuť rajčat nejrajčatovější a chuť bazalky nejbazalkovatější, se nemůžu nabažit chuti salátu caprese, čili rajčat s mozzarellou a bazalkou. Tohle jídlo nejen že hraje italskými národními barvami, taky hraje na city. Prožívám s ním letní romanci se vším všudy, včetně následných bolavých vzpomínek, až nastane ochlazení a zima.
Proto se mi prosím nedivte, že trojboj rajčata+mozarella+bazalka vidím a cpu, kam se dá. Zamilovaný člověk je svým způsobem částečně nesvéprávný a uvažuje přinejmenším zkratkovitě. Když může být salát caprese podávaný s bílým pečivem, proč by nemohl být servírován s těstovinami? A když s těstovinami, tak zatepla, nebo jako chlazený salát? A když jedno nebo druhé, nešlo by těstoviny vyměnit za celozrnné? Nebo za kuskus? Případně za bramborové noky?
U noků se obvykle ve svých úvahách zaseknu, neboť se zde dostávám do citového konfliktu se svou první láskou na talíři, totiž s bramborami. Postavte přede mne pekáč brambor a vrátím vám ho prázdný; když vidím v restauračním menu francouzské brambory, jiná volba už pro mne neexistuje, zmiňte se přede mnou, že večer smažíte bramboráky, a v tu ránu jsem nastěhovaná u vás doma.
Je-li tedy něco ještě lepšího než rajčata s bazalkou a mozzarellou, tak rajčata s bazalkou, mozzarellou a bramborovými noky. A když dovolíte, i to se dá ještě vylepšit.