Grilovaná příloha na pět způsobů
S grilem se dá kouzlit, a to doslova. Stačí si k tomu uvědomit naprosto jednoduchou a přitom jedinečnou věc: když má gril poklop, chová se v podstatě jako rozpálená trouba. Tudíž se v něm dá upéct buchta, pizza i zeleninová nebo jiná grilovaná příloha, kterou zrovna potřebujete k masu a klobáskám.
Proto než nás teplo pro letošek definitivně opustí a uděláme grilu na nějakou dobu pá-pá (což vlastně není až tak třeba, neboť grilovat se dá i v zimě, jen to má zase jiné kouzlo), dovoluji si vám naservírovat pár mých letošních venkovních oblíbenců, kteří se ochotně stali hitem spřátelených posezení.
Cuketa není strašidlo aneb recepty, jak jí zdárně čelit
Recepty, ve kterých kraluje cuketa, dělím na dva druhy. Na takové, kde jde autorovi o kamufláž nejvyššího stupně, a na ty, které se nebojí cuketu veřejně přiznat.
Co se týká propašování cukety do jídel, kde by ji nikdo nečekal, tedy do buchet, bábovek, knedlíků a bramboráků, nemohu příliš sloužit. Mám ráda, když je strávníkům jasné, jak se věci mají a co je na talíři čeká. Stejně jako by mě nepotěšilo, kdyby můj muž svou krásnou a chytrou kolegyni přede mnou vydával za nemohoucího neškodného staříka, ani já se ve vztahu k němu nesnažím o žádné podlosti na talíři.
V tomto článku tedy najdete cuketu v podobě, která je zřejmá na první pohled a na první ochutnání. Ale přísahám, velmi jsem se snažila, aby cuketa vynikla, splnila své poslání a dala strávníkům poznat nepoznané. To vše s tajným cílem zajistit pro vás veřejnou chválu a následnou debatu, že cuketa vlastně není zas tak špatná.
Quesadilla se sýrem a dalšími slastmi
Už jste slyšeli slovo quesadilla? Přestože zní až moc cizokrajně, není to nic, čeho by se bylo třeba v naší malé, hezké české kuchyni obávat. Skládá se z pár tortillových placek, hromady nastrouhaného sýra, hřejivého tepla pánve nebo trouby a pár minut času.
Než se pustím do bližšího popisu přípravy, nedá mi to a vytáhnu na vás důležité upozornění. Až se quesadilla mihne vaší kuchyní, hrozí, že se na nějakou dobu stane vaším oblíbeným jídlem a zabydlí se u vás na stole. Je návyková.
A pak jsou tu další tři pádné důvody, proč si základní recept na quesadilly ochočit:
- Snadno si odvodíte další a další varianty nápní, takže zjistíte, že quesadilla je asi tak univerzální, jako rohlík nebo krajíc chleba.
- Co se zapéká se sýrem, to vždycky chutná dobře, takže pokud potřebujete do jídla vpašovat nenápadnou porci zeleniny a neřešit protesty vybíravých strávníků, tímhle jim nedáte šanci reptat
- A co je ze všeho nejlepší: quesadilly se parádně hodí na spotřebování malých zbytků masa a příloh ze včerejška, pro které už nemáte žádné další využití.
Chilli con carne ve dvou podobách
Chilli con carne znamená přesně to, co doslovný překlad. Chilli con carne, čili původně chili con carne, ještě lépe chile con carne, čili chilli papričky s masem. Ovšem bez fazolí, kukuřice, a už vůbec ne se strouhaným sýrem.
Chilli con carne se nepodává s těstovinami, ani s rýží, ale podle místa svého vzniku, amerického Texasu, se vaří, tak jak název dost vemlouvavě ukazuje, pouze z masa a čili papriček, s malým přispěním česneku, cibule a římského kmínu. Mexický vliv však toto jídlo nezapře. Dalo by se říct, že opravdové chilli con carne je exotická obdoba guláše, tedy hovězí maso dušené na chilli papričkách.
Jelikož nejsme ani v Mexiku, ani v Texasu, ale ve zbytku světa, kde se po mexicku vaří tak, že se vezme dost fazolí, sýra a tortilových chipsů, i já vám teď odprezentuji recept, který není puristický, zato je tu nejrozšířenější.
Okurková omáčka nejen pro okurkovou sezónu
Protože je okurková sezóna, vzala bych vás dnes ráda na Znojemsko a ukázala vám jednu velmi snadnou, avšak tradiční a chutnou omáčku. Konkrétně okurkovou omáčku z kyselých znojemských okurek.
Začnu trochu oklikou od lesa.
Nejrůznější omáčky jsou doslova náš národní kulinární poklad, ke kterému bychom měli přistupovat s tou největší kuchařskou úctou. Bránit je, hýčkat si je, odmítat všechny verze z polotovarů. Rajská, křenová, koprová, švestková, houbová, smetanová, pažitková, cibulová, okurková, játrová, česneková… ty všechny máme nejspíš zakódovány v DNA a chováme k nim patřičnou chuťovou náklonnost. I v dobové literatuře jsou o omáčkách půvabné zmínky, dozvíte se tak například, že Jan Neruda se netajil svou láskou k bramborám s majoránkovou omáčkou.
Tyhle omáčky se tradičně podávaly k vařenému masu, obvykle hovězímu, a připravovaly se zvlášť v samostatném kastrůlku. Použil se na ně vývar z jmenovaného masa. V žádné jiné světové kuchyni nic takového není. Takže pokud máme světu co nabídnout, je to právě talíř s omáčkou. Platí to pro rodinné, společenské i státní návštěvy.