Proč kuřecí prsa nechtějí zůstat šťavnatá – a k tomu snadná rada, aby se vám to už nikdy nestalo
Kuřecí prsa považuju za jednu z nejpřeceňovanějších a zároveň nejméně doceněných surovin. Trochu si protiřečím, že?
Má se to s nimi asi takhle. Zkuste mne vyvést z omylu, pokud to vidíte jinak.
Když nevíte co vařit, koupíte si kuřecí prsa, protože se snadno čistí, mají nekonfliktní chuť a jsou rychle hotová. Můžete jim provést ledacos: nechat je v celku, nakrájet na plátky, nakrájet na nudličky, naplnit jim kapsu, dají se z nich udělat kostičky do polívky anebo malé jednoporcové rolády. Nechají se dochutit v podstatě čímkoli. Jsou tak univerzální, až jsou nudná, protože jich je všude moc.
Pravda je, že pokud neumíte správně vystihnout ten kratičký okamžik, kdy se zrovna dokončil proces přeměny syrového masa na vařené, neužijete si kuřecí prsa tak, jak by to šlo. Ráda bych vás přesvědčila, že kuřecí prsa dokáží poskytnout naprosto netušené šťavnaté zážitky, které jste dost možná ještě nepoznali.
Dovolím si kousek teorie. Ale opravdu jen ždibec. Nepřeskakujte, potom totiž řeknete: aha! a řeknete to docela nahlas.
Jak napsat knihu
Přes sedmdesát procent lidí prý sní o tom, že jednou vydají svou vlastní knížku.
Třeba k nim taky patříte. Třeba máte nápad, třeba se chcete podělit o něco, co by nemělo zůstat jen ve vaší hlavě. Pokud chcete vědět, kudy do toho šlápnout, pokud si stále dokola dáváte předsevzetí, že teď už teda opravdu začnete psát, je dnešní příběh o tom, jak napsat knihu, právě pro vás. Z těch sedmdesáti procent lidí totiž pravidelně píše jen šestnáct procent, byť by to bylo pouze do vlastního šuplíku.
Povím vám, jak jsem se vlastně úplně omylem stala spisovatelem. To proto, abych vám ukázala, že napsat knihu může úplně každý, i ten, kdo si myslí, že k tomu nemá vůbec žádné předpoklady. Že všechno, co potřebujete, je hlavně vaše vůle a vytrvalost a k tomu jen malá špetka nápadu.
Všechno to u mě začíná někde na základní a střední škole. Milovala jsem matematiku, fyziku a informatiku, četla jsem spoustu knížek, do školy jsem se nepřipravovala a bytostně jsem nenáviděla tělocvik a sloh. Každé ráno, kdy byl jeden z těchto předmětů na rozvrhu, jsem odcházela z domova se staženým žaludkem. Doufala jsem v nemoc tělocvikářky a zapomětlivost češtinářky. Že se to nakonec úplně obrátí, že na přírodní vědy zapomenu a budu s radostí psát a běhat po lese, jsem naštěstí nic nevěděla.
Odpor ke slohu jsem zlomila v den písemné maturitní práce z češtiny. Jestliže mi vadila malá slohová díla v průběhu roku, asi si dovedete představit, jak úzko mi bylo ode dne, kdy jsem se dozvěděla datum maturitní písemné práce. Jak nepředstavitelné pro mě bylo popsat čtyři strany textem, který nejsem schopná vymyslet. Jak zbytečné mi přišly všechny slohové poučky, když mi chybělo to nejdůležitější: přijít s nějakým smysluplným obsahem. Vyprávět příběh nebo vystavět úvahu, oblíbené to útvary učitelů.
Tajemství prozrazeno: takhle se dělá dokonalá krémová polévka
Nedávno jsem slíbila článek o tom, jak se jednoduše a vtipně vaří zeleninová krémová polévka, aby chutnala nejlíp na světě a nerozpadala se na jednotlivé složky.
Cože to? Proč by se krémová polévka měla rozpadat? Hned to vysvětlím na příkladu. Představte si třeba, že děláte polévku zvanou brokolicový krém. Pokud na to půjdete velmi jednoduše nebo dietně, povaříte brokolici v nějakém slušném vývaru, všechno rozmixujete a na závěr dochutíte kopečkem zakysané nebo ušlehané smetany. Co se však nestane! Jakmile necháte polívku déle než minutu stát v hrnci nebo na talíři, začne si postupně sedat. Ne že by byla tak unavená, ale zeleninová složka se oddělí od tekuté a klesne ke dnu. Pokud si nepospíšíte ke stolu, vaše krémová polévka získá značné vady na kráse. Bude vypadat řídká, vodová, vybledlá, prostě taková trochu ošklivka.
Zahuštěná krémová polévka? Jinak to nejde
Jednou z běžných možností, jak se tomu vyhnout, je povařit společně se zeleninou jednu nebo dvě brambory, které obsahují dost škrobů — a ty, jak známo, zahušťují. Jenomže ouvej, brokolice má dobu varu asi tak dvě minuty, pak nenávratně šedne a ztrácí chuť i svěžest. Brambora se musí vařit aspoň deset minut, než se začne rozpadat, a pokud sáhnete po špatném varném typu, tak i déle. Trochu se to neslučuje dohromady, ale dá se to obejít třeba tím, že brambory vhodíte do hrnce mnohem dřív. Každopádně bramborová příchuť trochu naruší plnohodnotné vyznění zeleniny.
Druhou možností je pochopitelně stará dobrá česká jíška. Zeleninu povaříte, scedíte, vývar zachytíte, zahustíte jíškou, znovu důkladně provaříte, vrátíte zeleninu a pak teprve rozmixujete. Jíška spolehlivě udrží žádoucí konzistenci. Jen možná budete mít pocit, že nejíte tak zdravě, jak by se dalo. Vzhledem k malému množství použité mouky si zas tak velké výčitky dělat nemusíte, ale pokud jste se už předem rozhodli, že spojení jíška a krémová polévka nepřichází v úvahu, dobře vám tak. Mám tu pro vás naštěstí ještě třetí možnost.
O tom, proč byste neměli jíst kalamáry v létě, o vaření v karavanu pro 150 lidí a o místě, které ovlivnil Řek Zorba
Dnes vám poněkud netradičně přináším příběh jedné ženy, kterou jsem potkala před dvěma týdny. Je to příběh naprosté oddanosti k muži a ke kouzelnému kousku země, příběh neuvěřitelné ženské síly a zároveň pokory k osudu, je to spirituální příběh o smíření s rodinou a nalezení otce v třiatřiceti letech, a dozvíte se v něm taky o tom, proč nejíst kalamáry v létě a jak se vlastně vaří v úplně obyčejném karavanu na pláži pro sto padesát lidí denně. Je toho hodně a píšu to s obdivem v srdci. Snad se mi podaří část těchto pocitů přenést i na vás.
Žena dnešního příběhu se jmenuje Malika Tzamaridakis. Kdysi spokojeně žila ve Francii a studovala psychologii. Ve školním roce se pilně učila, o prázdninách se snažila pracovat, dělat něco příjemného, co jí zároveň přinese peníze i zkušenost. Když jí kamarádka oznámila, že poletí na brigádu na Krétu, rozhodla se k ní přidat. Těsně před tím, než přišel čas vrátit se domů, potkala tam svého osudového muže, zahleděla se do jeho krásných očí a byla ztracená. Už se nikdy nevrátila zpět, ukončila studium a začala ze dne na den žít v realitě.
Pláž u městečka Stavros objevila ve druhém roce svého pobytu. Letos od té doby uplynulo už jednadvacet let. Byli zde jen oni, jemný zlatý písek, tyrkysové zpeřené moře a vítr. Okamžitě se zamilovala do pobřeží, do barev, do počasí, do prostoru. Cítila sílu blízkého pohoří a nemohla se odpoutat. Ta síla se nazývá genius loci a Malika tomu všemu v půvabné mladické nerozvážnosti podlehla.
Dobré věci ovšem, jak známo, chodí po třech. Do třetice přišla Malice do cesty možnost získat licenci na provozování kantýny na pláži. Všichni místní ji od toho zrazovali. Prý to nemůže fungovat. Prý by si měla otevřít podnik na druhé, vedlejší, větší a navštěvovanější pláži. Řekla svému muži, že jestli tam chce jít, ať si jde, ale ona zůstává. Své slovo dodržela, manžel se přesunout neodvážil, takže jim k tomu postupně přibyly i dvě půvabné dcery.
Malika tedy najednou měla všechno, co sice neplánovala, ale po čem toužila. Muže, kousek pláže, možnost vařit. Ale tím její boj teprve začínal.