Můj vlašský salát
Myslíte si, že vlašský salát odjakživa vypadá, jak vypadá? Že co lahůdkářství světem stojí, měl vždy stejnou podobu? A že kromě nehorázné porce majonézy obsahuje a vždycky obsahoval i trochu brambor, salámu a zeleniny? Tak to se hluboce mýlíte.
Vlašský salát se v průběhu let tak změnil, až to dopracoval do stavu, že jen málokdo tuší, jaká byla jeho původní podoba.
Rozpoznávací znamení vlašského salátu jistě znáte. Salám (a někdy i další suroviny) se krájí na nudličky spíš než na kostičky. Jenomže to je jen důsledek a pozůstatek toho, že dříve se ve vlašském salátu nacházely ryby. Dost podstatné množství ryb.
Téměř ženevské placičky
Tentokrát vás seznámím s cukrovím, které měla moje babička pojmenované jako ženevské placičky. Patřilo k jednomu z nejoblíbenějších cukroví.
Potíž je, že ať dělám, co dělám, úplně stejné ženevské placičky jako ona prostě neudělám. Přestože mám její recept a přestože se ho držím zuby nehty.
Možná je to tím, že nemám troubu s nedoléhajícími dvířky, jako měla ona, možná mi chybí děda jako pomocník. Anebo nedovedu sehnat dobrou kandovanou pomerančovou kůru, ale k tomu se ještě dostanu.
Dobré na tom je, že pořád je to dobré. Co dobré, výborné. I když se výsledek vzhledem neshoduje s originálem, stejně vás svou chutí nadchne. Tyhle placičky, téměř ženevské, totiž chutnají skoro jako marokánky, jen jsou o něco měkčí, hebčí a šťavnatější.
Vánoční štóla k snědení i k odležení
Vánoční štóla sice nepatří mezi vyloženě české tradiční pečivo, ale jelikož to k nám má přes hranice z Německa jen kousek, kde kdo si ji chce v období adventu vychutnat. Nebo aspoň ochutnat.
Vánoční štóla prostě stojí za zakrojení. A taky za ní stojí hromada surovin, hromada času a hromada (ale už ne tak velká) práce.