Nejlepší vepřová pečeně: recept, který z vás udělá hvězdu
Mám pro vás recept na dokonalou, šťavnatou, báječně ochucenou vepřovou pečeni. Včetně dostatku šťávy, protože když už si dáte práci s masem, tak ho přece nebudete jíst nasucho, to dá rozum.
Zní to tak trochu jako sci-fi. Štavnatá vepřová pečeně? Opravdu? Fakta mluví neúprosně:
- Nenajdete kousek masa, který by víc lákal k upečení svým názvem, než je vepřová pečeně.
- Taky nenajdete kousek masa, který by se pro pečení hodil míň než vepřová pečeně. Pokusy o její upečení obvykle končí těžko žvýkatelným, chuťově nevýrazným, na troud vysušeným čímsi.
Jenomže mně pečení vepřové pečeně prostě přijde sexy. Přece nebudu pečeni vařit?
Kuchařská literatura se o pečení vepřové pečeně naštěstí zmiňuje nebo takovou možnost alespoň připouští. Bohužel tyhle zmínky samy o sobě k dokonalosti nestačí. Zkoušela jsem různé triky – péct maso přiklopené i odkryté, s kořením nebo bez něj, pravidelně přelévané výpekem i ponechané svému osudu, vždy vyvolávalo větší či menší pocit sucha v ústech.
Jelikož se to o proradnosti vepřové pečeně obecně ví, mám pro vás hned první radu:
Pokud se rozhodnete zdolat vepřovou pečeni v troubě, neříkejte to svému řezníkovi, až vám ji bude prodávat.
Tedy přinejmenším můj bývalý řezník mi dal před zbývající početnou nastoupenou zákaznickou jednotkou najevo, že jsem se přinejmenším zbláznila, když jsem svůj záměr upéct pečeni neprozřetelně vyslovila nahlas.
Nevinně o víně
Víno k jídlu patří, a tak jsem si dnes usmyslela, že vám o víně něco povím. O tom, jak ho nakupovat a jak si ho vychutnat.
Na úvod bych určitě měla předeslat, že chovám k vínu velmi vřelý vztah.
Asi použiju starý dobrý citát: „Ráda vařím s vínem. Někdy ho dokonce do jídla přidávám.“
Od prvního dne mé samostatnosti v kuchyni jsem věděla, že víno do mé domácnosti patří. Bohužel jsem nevěděla, jaké víno. Dělila jsem vína pouze na dvě skupiny, a to nikoli podle barvy. Rozlišovala jsem jen vína, která mi chutnala, a ta, která se do první skupiny nedostala.
Nikdy jsem nedokázala předem odhadnout, jak to se zakoupenou lahví dopadne, takže jsem se vždycky držela osvědčených vín, dokud se daly koupit. Obvykle měly na sobě nějakou důvěryhodnou medaili nebo raději dvě.
Dnes, s odstupem času, bych si ještě poradila, abych přidala další členění: na vína, po kterých bolí hlava, a na vína, po kterých nebolí. Ale k příčinam bolehlavu se ještě dostanu.
Do své třetí knihy Hovory s řezníkem jsem kromě devatenácti rozhovorů s opravdovým řezníkem přidala na závěr knihy ještě bonusový, dvacátý rozhovor. Ten se však neodehrává v řeznictví, nýbrž ve vinotéce.
A protože mám pocit, že tak vážný rozhovor o víně si zaslouží víc prostoru, dnes vám ho v podstatně rozšířené a doplněné podobě dávám k dispozici. (Pravda, druhým, dokonce ještě mnohem vážnějším důvodem je, že právě pobývám na horách, bez pořádné kuchyně, bez svého kuchařského foťáku a jsem tak unavená sjížděním zasněžených svahů, že byste se ode mě stejně dozvěděli nejvýš tři holé věty, kdybych celý tenhle článek měla napsat bez předchozí přípravy.)
Pohádka o sušenkách: žaludová mouka v hlavní roli
Milé děti, pohodlně se usaďte, povím vám pohádku o tom, jak se žaludová mouka vloudila do mé kuchyně, proměnila se na sušenky a pak se mě pokusila očarovat mocným kouzlem.
Bylo nebylo, v dávných dobách, v jedné nepříliš vzdálené zemi, mnohem blíž než za sedmero horami a sedmero řekami, se žaludy zcela běžně používaly k obživě. Lidé strom, který jim dával potravu, náležitě uctívali a zasvětili ho Perunovi.
Bohužel se tenhle strom zároveň dost špatně stěhoval, když se sousední kmen příliš rozpínal nebo se zrovna na území cpali nevítaní barbaři. Zato zrní, které se dalo každý rok zasít někde jinde, začalo vypadat jako mnohem praktičtější plodina. Navíc duby nerodí žaludy každý rok, a kdo se s tím má pořád skladovat.
A tak se stalo, že pro žaludy do lesa začali lidé chodit jen tehdy, když jim už opravdu nic jiného nezbývalo. Třeba v době války nebo jinak zaviněného nedostatku. To ale nemění nic na tom, že je žaludová mouka zajímavá, výživná, a vcelku použitelná surovina stále, bez ohledu na politické nebo ekonomické poměry.
Jak na bramborový knedlík – recept pro bezradné [videonávod přiložen]
Bramborový knedlík je podle mě nejen naprostý základ české kuchyně, ale taky skvělá zbraň domácí kuchařky. Všichni ho milují, takže na něj utáhnete víc lidí než na vařenou nudli. A kdyby se náhodou nepovedl, pak ho buď skutečně použijejte jako zbraň (případně střelivo do zbraně), nebo si za poslední bod postupu přidáte jednoduchý pokyn: za stálého míchání vlijeme do záchodu. O jiných alternativách nemá moc smysl přemýšlet.
Nástrahy bramborových knedlíků
Když jsem ještě zamlada psala Kuchařku pro dceru, spotřebovala jsem kvůli receptu na uspokojivý bramborový knedlík opravdu hodně kilogramů brambor všech varných typů, několik kilogramů hrubé mouky, dětské krupičky i hrubé krupice, nezanedbatelné množství soli, vajec i okousaných nehtů. Moje kuchyň poznala knedlíky rozvařené, knedlíky oslizlé, knedlíky nedovařené, příliš tuhé nebo knedlíky sražené, dokonce takové, že bych si s nimi troufla konkurovat výrobcům golfových a hokejových potřeb. Pak jsem si chvíli myslela, že bramborovým knedlíkům trochu rozumím.
Vydrželo mi to vždycky až do příštího vaření bramborových knedlíků, kdy se zaručeně zase něco nepovedlo úplně podle představ. I když už to nebyla taková katastrofa, pořád se mi vybavovaly otázky na téma druhu a množství použité mouky, teploty brambor, jejich varného typu a velikosti použitého vajíčka.
Až docela nedávno jsem se poprvé potkala s Knedlíky Láznička. To je pražský výrobce, který má v nabídce asi tak sedmnáct druhů knedlíků v domácí kvalitě. Jejich produkty se prodávají v sítích jako je třeba Sklizeno nebo Svět bedýnek. Když se tímhle řemeslem někdo dovede uživit, asi o tom něco ví, a tak jsem Petra Kosinera, přezdívaného Láznička, který coby šéfkuchařská hlava dohlíží na výrobu a řídí ji, pro vás i pro sebe vyzpovídala. Trocha knedlíkového know-how totiž ještě nikoho nezabila. A já už mám díky nim definitivně jasno.
Výsledkem je recept na bramborový knedlík, který můžete považovat za zcela základní. Odchýlit se od něj můžete poměrně mnoha směry, ale pokaždé, když něco nezafunguje, už budete vědět proč.
Novoroční předsevzetí s čočkou a uzeným
Možná si dáváte do nového roku novoroční předsevzetí. Já tedy rozhodně ano.
Mám ráda pořádek a jasno ve věcech. Takže se mi líbí, když mám do dalšího roku nějaký pořádný cíl.
V mém případě to není jen jeden cíl. Dávám si v půlnoční nerozvážnosti vždy čtyři novoroční předsevzetí, která předtím po celý silvestrovský den pečlivě zvažuju a tříbím.
Čtyři předsevzetí proto, že se vždycky snažím aspoň dvě z nich splnit. Ta nesplněná pak buď přenechám do dalšího roku, nebo je opustím úplně, protože mezitím ztratila svůj smysl.
Dvě splněná předsevzetí za rok a se taky počítají, že.
Moje novoroční předsevzetí
Jsou to většinou tak osobní věci, že se s nimi nechci nikomu svěřovat; jenomže pak mě ani nemá kdo pošťuchovat dopředu a kontrolovat, když se zapomenu.
Takže si je píšu na papír. Každé z těch čtyř novoročních předsevzetí pečlivě vysvětlím a popíšu, abych i za rok věděla, proč jsem chtěla, co jsem chtěla. Funguju takhle už víc než deset let.
Novoročním předsevzetím vděčím za to, že jsem vůbec vydala svou první knihu. Pravda, splnila jsem to až na třetí pokus, protože jsem dlouho sbírala odvahu rukopis někomu nabídnout, ale dopadlo to.
Taky jsem díky novoročním předsevzetím přestala dávat si takové nesplnitelné cíle, že třeba zhubnu o pět poporodních přebytečných kilo nebo se kvůli letní dovolené naučím italsky. Když se předsevzetí zakládá na síle vůle, tak to na mě nefunguje. Kdykoli musím něco vydržet, tak to dřív nebo později s velkou chutí nevydržím.
Naopak si libuju ve slibech, které mě nutí něco dělat. Takové sliby jsou dost akční a spolehlivě mě přinutí opustit dosavadní zóny komfortu. To se vždycky bere jako výhra.
Pro rok 2015 vám dvě předsevzetí prozradím. Píšu pro vás tak ráda, jako byste byli mí nejbližší. A tak mě můžete všichni vespolek kontrolovat, jak si s nimi postupně stojím.