Dva způsoby, jak připravit dokonalé kuřecí řízky
Už pár týdnů mě kalendář upozorňuje, že se blíží svátek všech dětí a že se to opět nevyhne ani těm mým. A že jako každá matka jim jistě budu chtít udělat radost a uvařit něco, co milují nade vše. Což je, zcela nezpochybnitelně, kuřecí řízek.
Řízek, tedy jídlo, které evidentně každá žena umí, každá ho vystřihne třeba o půlnoci v polospánku se zavřenýma očima, ale já jsem se s touhle schopností bohužel nenarodila.
Pokud si mám trochu rozpačitě vzpomenout na své řízkové začátky, jakmile jsem se do smažení masa přece jen pustila, vytvořila jsem řízky ledajaké:
- spálené;
- vysušené a tuhé jako podešev;
- s potrhaným a odlepeným trojobalem;
- světlé a šťavnaté, avšak nedodělané;
- dokonce jsem dokázala přivést na svět řízek, který vykazoval všechny předchozí znaky.
Věděla jsem, že je jednoho dne pokořím, jen mi ještě nebylo jasné, jak přesně.
Jak na chřest: recept, který vám ušetří peněženku
Chřest dovede pěkně potrápit, pokud nevíte, co od něj čekat a pokud nemáte spolehlivý recept a pár rad do života k němu. Tohle jsem nedávno zaslechla v metru.
Prosím tě, kolik kilo chřestu potřebuju na krémovou polívku? Uvařila jsem ji z jednoho svazku a byly toho ani ne dvě porce! Jak je to možný? Jo a taky jsem pak půl hodiny dolovala z mixéru všechna ta tuhá vlákna. Nemáš na ten chřest nějaký jiný repcet?
Tohle byla třetí chřestová stížnost, kterou jsem letos zaslechla. Takže zde máte odpověď, pokud by vás podobné pocity snad taky trápily. Ano, dokonalé recepty na chřest přidám taky. Dokonce hned tři, které byste měli umět.
Už nějakou dobu sleduju podivnou tendenci v přípravě krémových polévek v českých domácnostech. Dalo by se to popsat asi takhle: vzít hromadu zeleniny, povařit s vývarem, přilít smetanu a rozmixovat. V zásadě by se tomu daly vytknout jen dvě věci, ale to si nechám na jindy. Jednoho dne vám skutečně ukážu, jak udělat krémovou polívku, jejíž recept z vás bude mámit každý, kdo ji ochutná, byť by byla celerová, z červené řepy, špenátová nebo jinak surovinově konfliktní. A vy se budete jen smát, jak je to prosté, levné a geniální a jak z nevítané suroviny uděláte lahůdku. Na mou kuchařskou duši.
Ale prosím pěkně, s chřestem se v polívce musí jinak. Nejde jen o chuť, ale taky o váš ponorný mixér a o vaši peněženku. Jen si představte, jak kupujete dvě kila chřestu, abyste měli dost polívky pro vás dva a návštěvu. Tudy asi cesta nevede. Takže kudy?
Rebarbora
Dnes, když si jsme si něčím jisti, bereme na to jed. Jenomže dřív se na to brala rebarbora. Podívejte se, co napsaly noviny Národní politika v srpnu roku 1907:
„Noviny přinesly jenom zprávu, že byl nalezen snubní prsten pod stolem v kavárně, kde je dámská obsluha, a kde se zavírá, až když odejdou poslední hosté, což bývá zítra odpoledne. Jedny noviny přinesly, že byl ztracen snubní prsten, jiné zase, že byl nalezen.
Člověk se v tom nevyzná. Jenom to je jisto: když se něco ztratí, nemusí to býti nalezeno, ale bylo-li co nalezeno, musilo to býti dříve ztraceno. A pak jedná-li se o ztrátě snubního prstenu, můžeme na to vzíti rebarboru, že je v tom ženatý člověk.“
Bodejť by ne, dávka kyseliny šťavelové, té trpké, ústa křivící esence, která se nachází ve stoncích rebarbory, by zamávala i zdravým člověkem. Zatěžuje ledviny a dělá neplechu při revmatismu a dně. Ledaže byste sklidili rebarboru ještě před svatým Janem. Na jaře této kyseliny obsahuje rostlina nejméně a to je jediný rozumný okamžik, kdy ji pustit do kuchyně. Pravdou naštěstí je, že především vy sami poznáte, kdy už vám trpká kyselost rebarbory začíná vadit a kdy už ji raději necháte na záhoně.
Rebarbora a můj snadný recept
A kam potom s ní? Jednoznačně upečte rebarborovo-jahodový krambl. Kudy chodím, tudy rozdávám recept.
Nedávno mě citlivě upozornila jedna dobrá žena, že – cituji: “tomuhle moučníku se vždycky říkalo drobenkový koláč, ty trubko.” Dvě špatně zvolená pojmenování v jedné větě nesnesu, tak se musím aspoň proti jednomu důrazně ohradit: krambl vážně není drobenkový koláč. Koláč je něco, co má vespod těsto. Krambl vespod žádné těsto nemá, protože vzniknul v době, kdy nebylo dost mouky, aby se na těsto zadělalo. Ta trocha mouky, co se vymetla ze spíže, se smíchala s máslem a cukrem a použila se jen jako drobenka.
Přestože my teď válečnou nouzí netrpíme, nenechte se zlákat pokušením, že máte mouky dost a že si těsto pod rebarboru můžete dovolit. Přišli byste o kus kouzla. Tak pojďme rychle vařit, než tu bude konec června a s ním svatojánská noc, která nám tyhle rebarborové kejkle zabaví a vrátí zas až napřesrok.
Sedmero salátové bohyně
Poradíte? Zajímala by mě nějaká dobrá zálivka na salát. Dělám si pořád stejnou a chtělo by to změnu, zeptala se mě nedávno jedna čtenářka. Jenomže když se mě někdo zeptá na jídlo nebo na recept, tak se neznám.
Každé roční období má svou barvu, svou průměrnou teplotu a svůj salát. Léto rajčatové a okurkové, podzim masové a sýrové, zima bramborové a těstovinové. K jaru patří zelené listové, protože cokoli, co je zelené, se s velkou slávou na talíři vítá.
V restauraci si ovšem takový salát můžete objednat kdykoli, ať už za okny zuří sněhová vánice nebo teploměr indikuje tropické podnebí. Je častou volbou nás, žen a úplně ho vidím před očima: krásný rozložitý talíř s pokrývkou zkadeřených zelených listů, nahoře několik osminek rajčat, umně naaranžované plátky voňavého grilovaného kuřecího masa a nakonec něco husté zálivky průmyslové výroby, která to celé nevyzdvihne do nebes, ale pokazí. Cokoli bylo v minulosti na talíři úspěšné, to převzal a taky trochu znehodnotil potravinářský průmysl. Lečo, nudličková polévka od babičky, těstoviny ve smetanové omáčce, majonéza, zálivka na salát – vzpomínejte dál, je toho hodně.
Když pak máte někde šanci ochutnat originál, skončíte s úžasem na rtech a slastným pocitem v ústech. Člověk by měl vědět, jak skvěle můžou chutnat obyčejné salátové listy, když je obléknete do perfektně padnoucí, průsvitné a sotva zahalující zálivky. Z tuctové záležitosti uděláte díky pár tahům metličkou luxusní jídlo, tak jemné a žádoucí, že vaši hosté vám budou klečet u nohou a žádat o ruku s receptem. Nemluvím o žádném zázraku, ale o zálivce, které se říká vinaigrette a která se už hodně dávno stala součástí klasické kuchyně. Pozor, umícháním zálivky to nekončí. Když nevíte, jak ji na salát nalít, bude vám připadat stejně tuctová jako rohlík ze supermarketu.
Řekni mi, jaké jídlo od maminky jíš, a já ti povím, jaká je kuchařka
Měla jsem nedávno velmi zajímavý zážitek s naším báječným dětským doktorem.
Byla jsem u něj se všemi čtyřmi dětmi na pravidelné preventivní prohlídce: ukázat, jak vyrostli, nechat se pochválit, jak jsou všichni šikovní a jak zdárně prospívají. Protože takový pohovor u lékaře je poměrně intimní věc, chodily děti k panu doktorovi postupně. Každému z nich doktor mezi řečí položil nečekanou otázku: jaké jídlo ti doma chutná nejvíc?
Nebudu zastírat své rozpaky, žádné dítě nedokázalo jasně formulovat svůj názor a říct, co má rádo. Tohle přece nemám zapotřebí! Já, autorka kuchařek, matka, která se překonává, aby šest dní v týdnu měla na stole teplou večeří, která se snaží vést děti k tomu, aby poznaly kvalitní jídlo od špatného a uměly si správně vybrat, která je učí, aby nebyly konzervativní a přesto milovaly svou národní kuchyň, se dočkám toho, že si žádný z nich nevybaví jediné moje jídlo? To prosím vážně? Styděla jsem se a muselo to na mně být dost vidět.
U čtvrtého dítěte jsem to nevydržela a začala jsem se obhajovat.