Pečená vepřová panenka – základní postup a tři možnosti vylepšení
Pečená vepřová panenka je dílo okamžiku.
Už několikrát jsem tu psala, že s panenkou se zachází jako s minutkovým masem, kterému sluší rychlá úprava do růžova, protože jen tak zůstane příjemně měkká. Příliš mnoho čekání nebo zbytečně moc tepla způsobí, že panenka zatuhne a ztvrdne a ztratí šťavnatost.
Ještě ani jednou jsem tu ale nepsala, jak připravit celou panenku v troubě bez použití jiného nádobí a sporáku. Najdete tu recept na medailonky z vepřové panenky, kdy se maso nejprve opéká na pánvi a pak chvíli odpočívá v troubě, najdete tu recept na grilovanou vepřovou panenku, kdy se postupně zprudka griluje ze všech stran, ale postup na pečení v troubě tu ještě nemám. Tyhle časné podzimní dny mě k němu doslova vyprovokovaly.
Dvě vejce do skla
Asi hned namítnete, že do skla zcela jistě přijdou vejce tři, ale nenechte se mýlit. Tři vejce v tomhle skupenství zvládne sníst jen cvičený kulturista – ať už skutečný, nebo ten, kdo je kulturistou aspoň ve svých vlastních představách.
Je až s podivem, že vejce do skla, čili snídani hodnou prezidentů, dostanete málokde, a vaří si ji málokdo. Protože ji pokaždé připravuji se stopkami v rukou, neboť každá vteřina se počítá, moc dobře vím, že za deset minut od chvíle, kdy se pustíte do vaření, máte nádherné jídlo na stole.
Ale znáte to, jak to chodí s geniálně jednoduchými jídly: čím méně surovin a čím přímější postup, tím víc musíte vědět, co vlastně přesně děláte, abyste to nepokazili.
Plněné zelné listy: spařené a pařené
Když se řekne plněné zelné listy, člověka hned napadnou dvě věci: spousta času a spousta práce. Dovolím si to s tímto receptem trochu napravit: není to až taková spousta času a není to až taková spousta práce. Pochopitelně snědené je to za chvíli a v podstatě bez pracného pobízení.
Plněným zelným listům nesmírně sluší náplň z mletého vepřového masa. Ono to dává logiku, nepřekonatelná kombinace vepřo-knedlo-zelo se po vyjmutí knedlíku změní právě na vepřo a zelo. Tím se dá utnout jakákoli diskuze na téma, zda by jiné maso nebylo přece jenom lepší. Nebylo.
Mleté vepřové maso má ještě jednu výhodu. I když ho naplníte dovnitř zelných listů, tak je tepelně upravené, měkké a připravené k podávání velmi rychle, srovnatelně s kdejakou minutkou z pánve. V mém receptu stačí k uvaření plněných zelných listů asi tak 12 minut.
Krupicová kaše: poměry surovin a další rady k vylepšení
Krupicová kaše je pro někoho pochoutka za odměnu a pro jiného hrudkovitý třaslavý strašák. Naprosto to chápu; byť se jedná o jídlo ze dvou surovin, i tak se dá zkazit na několik vynalézavých způsobů.
Když se ale člověk dopracuje k hedvábné krémovitosti a správné hustotě a nenechá kaši bezdůvodně vychladnout a zatuhnout, takže výsledek pak na talíři působí elegantně a sám klouže do krku, jsem přesvědčená, že se veškeré ohlasy u stolu přikloní na tu správnou stranu a povzbudí diskuzi plnou sladkých vzpomínek na dětství.
Cestu za skvělou krupicovou kaší jsem vám proto vypsala v jednotlivých bodech a věřím, že si výsledek dokážete užít aspoň tak hlasitě a nadšeně, jako já a moje rodinná společnost.
Kuřecí křídla: měkká, křupavá, lepkavá a pikantní
Jakmile v kuchyni dojde na kuřecí křídla, jsem všechno, jen ne nenáročná. Pokud z nich mám mít u stolu radost, chci, aby křídla nabídla všechno tohle dohromady:
- Uvnitř měkoučké šťavnaté maso volně odpadávající od kosti, protože kostí a kostiček je tady vcelku dost a kdo se s tím má okusovat.
- Kůže, které je na tomto druhu masa požehnaně ze všech stran, musí být komplet vypečená, tenoučká, s občasnými puchýřky na důkaz, že líp už to nejde, a pochopitelně v rámci možností křupavá. Houbovité měkké kousky kůže považuju za nejedlé a za chybu při přípravě křídel.
- Marinádu na kuřecí křídla mám ráda pikantně výraznou a sladko-slanou, protože právě cukr způsobuje lepkavost křidýlek na povrchu a stojí za tím správným nespolečenským požitkem při jídle.
- A konečně mi dělá dobře, když si kuchař dá tu práci a křídla, která při nákupu vypadají jako třídílná harmonika s dvěma klouby, rozporcuje na jednotlivé části. Zahnutá křidýlka totiž jinak při jídle sahají až za ucho. Sice si za ucho občas nějaké věci strkám, třeba vlasy nebo brejle, ale ulepené kuřecí křídlo tam opravdu mít nechci.
Domácí termix
Jde vyrobit domácí termix? Jistěže ano. Termix obsahuje tepelně upravený čili termizovaný tvaroh. Nejjednodušší způsob, jak něco takového přibližně napodobit v domácích podmínkách, je uvařit nějaký horký krém, vmíchat do něj měkký tvaroh z vaničky a nechat všechno vychladnout.
Poměry si zapamatujete snadno. Na 250-300 g krému připadne jedna vanička tvarohu, jehož tučnost si zvolte dle libosti. Vanička váží obvykle 250 g, takže krém je vůči tvarohu zhruba v rovnováze.
Guacamole aneb etuda s avokádem
Když se řekne guacamole, tak se musí zároveň vyslovit taky slovo avokádo. Guacamole je totiž studená mexická omáčka z avokáda, kterou si lze velmi snadno zamilovat i v našich zeměpisných končinách – především v době, kdy jsou teploty tam i tady zhruba srovnatelné.
[Na okraj: V mexicko-španělské výslovnosti zní guacamole jako waka-mole, v americké angličtině zhruba jako guake-mouli.]
To vše vychází z předpokladu, že vezmete na milost avokádo. Jeho chuť je přinejmenším zvláštní; jako ovoce je měkké a málo šťavnaté asi tak jako banán, ale vypadá zeleně a nechutná vůbec sladce. Tahle jeho krémová konzistence a nevýrazná chuť ho předurčuje k tomu, aby posloužilo jako čisté kuchařské malířské plátno. Jíst ho jen tak samotné moc nejde; to si raději zakousněte zmíněný banán.
Špagetová dýně
Myslím, že v dnešní době by se skvěle uplatnil slogan: Špagetová dýně – hit moderní kuchyně. Ona vám totiž přinese do kuchyně spoustu legrace.
Špagetová dýně vypadá docela nenápadně oproti svým oranžovým kolegyním. Je žlutá, oválná, protáhlá, dužinu má též světle žlutou. Ze všech dýní, které znám, má tahle kráska nejjemnější a nejméně vtíravou dýňovou chuť i vůni, takže se snadno do jídla maskuje, pokud něco takového máte vůči dalším členům rodiny zapotřebí.
Nejlepší na ní však je skutečnost, že když ji rozkrojíte, odstraníte semínka a dáte tyhle vydlabané poloviny upéct do trouby, za 30 minut při 200 stupních dostanete pečenou dýni, jejíž dužina se při načechrání vidličkou doslova rozpadá na vlákna, skoro k nerozeznání podobná špagetám. Čímž je konečně jasné, odkud dostala špagetová dýně svůj název.
Jelikož má špagetová dýně nejen nevýraznou barvu, ale i vůni a chuť, klidně se můžete tvářit, že vnitřek jsou opravdové špagety a přesně tak se k nim na talíři chovat.
Můžete je přelévat rajčatovou omáčkou a sypat parmazánem, ušetříte tak odhadem 80 procent kalorií oproti běžným těstovinám a vyhnete se i lepku. Jeden podobný recept na dýni á la špagety dokonce naleznete níže.
V ostatních případech se nechte zlákat k zajímavému upotřebení upečené a vychladlé dužiny. Řeknu vám, je to opravdu zážitek, protože dužina rozpadající se na jednotlivá vlákna se velmi snadno a ráda stane součástí těsta na pečivo nebo na rychlé placičky z pánve.
Noky s pečenými rajčaty
Teď uprostřed léta, když je chuť rajčat nejrajčatovější a chuť bazalky nejbazalkovatější, se nemůžu nabažit chuti salátu caprese, čili rajčat s mozzarellou a bazalkou. Tohle jídlo nejen že hraje italskými národními barvami, taky hraje na city. Prožívám s ním letní romanci se vším všudy, včetně následných bolavých vzpomínek, až nastane ochlazení a zima.
Proto se mi prosím nedivte, že trojboj rajčata+mozarella+bazalka vidím a cpu, kam se dá. Zamilovaný člověk je svým způsobem částečně nesvéprávný a uvažuje přinejmenším zkratkovitě. Když může být salát caprese podávaný s bílým pečivem, proč by nemohl být servírován s těstovinami? A když s těstovinami, tak zatepla, nebo jako chlazený salát? A když jedno nebo druhé, nešlo by těstoviny vyměnit za celozrnné? Nebo za kuskus? Případně za bramborové noky?
U noků se obvykle ve svých úvahách zaseknu, neboť se zde dostávám do citového konfliktu se svou první láskou na talíři, totiž s bramborami. Postavte přede mne pekáč brambor a vrátím vám ho prázdný; když vidím v restauračním menu francouzské brambory, jiná volba už pro mne neexistuje, zmiňte se přede mnou, že večer smažíte bramboráky, a v tu ránu jsem nastěhovaná u vás doma.
Je-li tedy něco ještě lepšího než rajčata s bazalkou a mozzarellou, tak rajčata s bazalkou, mozzarellou a bramborovými noky. A když dovolíte, i to se dá ještě vylepšit.
Polský chlodnik (chłodnik) čili studená polévka z červené řepy
Kdykoli se kolem mě v minulosti protřela studená polévka nebo jen pouhá zmínka o ní, spolehlivě jsem nakrčila nos. Tohle přece není pořádné jídlo a ani to nemůže chutnat dobře. Vydrželo mi to přesně do té doby, než jsem poprvé zkusila gazpacho, studenou rajčatovou polévku španělského původu.
Na druhý pokus mě dostaly studené polské polévky, kterým se říká chlodnik (chłodnik) a kterých existuje mnoho zajímavých druhů. Dokonce jsem si kvůli nim loni ve Varšavě koupila polskou národní kuchařku.
Jednoho horkého skoro letního dne v jakémsi parku na kraji města mi to totiž do sebe zapadlo a začalo to dávat smysl. Studené zeleninové polévky fungují stejně jako salát! Jsou lehké, osvěžující, plné zeleniny a přitom na chvíli zasytí. Bodejť by ne, když je tvoří hlavně zelenina, bylinky a mléčné produkty v čele s kyselým mlékem a zakysanou smetanou. Vzdor mým předpokladům chutnají naprosto skvěle. Vždyť i řecké tzatziki by se v podstatě dalo považovat za studenou okurkovou polévku.
Jak ochutit polévku bez masoxu, jak jí dát dostatek chuti při vaření a květákový krém jako bonus
Bylo nebylo, v jedné jmenované facebookové skupině (pochopitelně to byla Kuchařka pro dceru) se jedna z členek zeptala, jak ochutit polévku, aby měla výraznou chuť a nebylo k tomu potřeba stavět chuťové základy z kostek masoxu, potažmo nelít do hotové polívky litry maggického polévkového koření. Čili jaké použít koření a bylinky, aby vzniklo něco výborného.
Tohle je parádní otázka a myslím, že si zaslouží pozornost i zde na blogu.
Polévkovou teorii vám postavím na několika kuchařských pravidlech a základech, takže se tentokrát budu častěji odkazovat na starší články, ve kterých jsem jednotlivé zákonitosti a rady popsala a vysvětlila podrobněji.
Co je mi známo, chuť se dá do polévky dostat jedině z použitých surovin a taky ze způsobu, jak na ně člověk nechá působit teplo. Jinak chutná mrkev vařená, jinak mrkev dušená a jinak mrkev pečená, proto lze výsledek ovlivnit i tím, co se se surovinami během přípravy stane. Ze všech výše jmenovaných mrkví se totiž dá polívka připravit. Nejslabší chuť bude mít ta z vařené mrkve a nejsilnější ta z mrkve pečené.
Řecký salát a další letní poklady
Ze všech jižních zemí, které jsem kdy viděla, je pro mě řecká přívětivost a pohostinnost na prvním místě. A tak jsem se ani moc nebránila, když mě manžel poslal s dětmi na maličkatý řecký ostrov jíst řecký salát a jiná letní jídla, zatímco on bude zpovzdálí a bezpečí vypůjčeného bytu hlídat a kontrolovat stavbu.
Co se týká surovin; je to tu zajímavé. Místní supermarkety o velikosti menší české večerky nabízejí jen omezený sortiment; žádné extrabuřty, které by sem bylo komplikované dopravit. Čili v nich najdete místní produkci s bohatým podílem bíle zbarvených sýrů a skromným výběrem pečiva, coca colu a nescafé.
Vaříme si každý den večer a nikdy u toho nechybí řecký salát.