Bublanina s třešněmi

Vypadá-li někdo jako bublanina, pak je samá boule. Bublanina je totiž odvozena od slova bublat.

Jistě si hned vybavíte nějakou krásnou bublaninu s cudnými dolíčky po vnořeném ovoci, zarovnanými v řadách jako vojáci. Tak přesně takovou krasavici vůbec nemám na mysli.

Možná vás to překvapí, ale bublanina se dříve pekla z velmi řídké směsi vajec, mléka, cukru a ždibce mouky, takže připomínala spíš sladkou omeletu.

Při pečení v troubě vyskočí, a to docela hodně. Vaječné těsto v intenzivním horku naběhne, vyroste skoro až k okraji pekáčku. Asi takhle:

Ale protože těsto neobsahuje vůbec žádné kypřidlo a není ani našlehané, ani utřené do pěny, po vyndání z trouby zase rychle splaskne. Nikdy nikdo o téhle bublanině neřekne, že je nadýchaná jako vánek.

Pár bublin, boulí a pahorků s třešňovým středem však bublanině zůstane a přesně kvůli nim získala své jméno.

A o takovéhle bublanině vám chci povědět víc, aby se na ni nezapomnělo. Podobně, jako nezapomněl hlavní hrdina Raisovy básně:

Víš, o výletě tenkrát v lesa stínu,
jak v zadu zbyl jsem s tvojí kabelkou
a v lůně jejím spatřiv bublaninu
chuť nezmohl jsem svoji převelkou?
Jak snědl jsem ji dobrou polovici –
vždyť velké třešně vábně kývaly –
jak neměla jsi potom v milém líci
již ani úsměv pro mne bývalý,
ni pohled němý, ani slůvko malé,
ba smála jsi se jenom na jiné,
a hlava moje myslila, že v žale
tak odstrčena v krátku zahyne…

 

Karel Václav Rais
, 1890
Z domova (báseň Pro jetel)

Bublanina podle starých kuchařek

Takováhle prastará bublanina vypadá jako měsíční krajina plná kráterů a prohlubní, svítí žlutě jako slunce, svádí zlatými okraji a zubatě se šklebí šťavnatými, teplem ztmavlými třešněmi.

Chutná jako jemný krém a překvapí všechny, co pod pojmem bublanina čekají sice nadýchaný, ale relativně pevný a suchý kus těsta.

Ze všech moučníků, které znám, patří mezi ty nejšťavnatější a zároveň nejmíň nakypřené. Extrémistka prostě.

Těsto na tuhle původní bublaninu je připravené za minutu, a to včetně úklidu kuchyně. Stačí vzít mísu, metličku, odměřit suroviny a společně je promíchat.

Dvě vylepšení

Základní postup, který uvádím v receptu, lze vylepšit dvěma způsoby.

1. Když polovinu mouky nahradíte strouhankou, dostanete bublaninu o trochu jemnější.
2. Když pekáček předem nahřejete v troubě nebo na sporáku, v horkém prázdném pekáčku bleskově rozpustíte máslo a na něj hned nalijete připravené těsto, dostanete bublaninu o trochu rychleji upečenou, maličko nadýchanější a taky půjde snadněji uvolnit od pekáčku. Ne že by se základní recept nějak lepil, to rozhodně ne.

V dřívějších dobách se těsto na třešňovou bublaninu začalo vylepšovat třením žloutků s rozpuštěným máslem a s cukrem a přidáním našlehaných bílků. Týkalo se to skutečně jen třešní, ostatní ovoce dál dostávalo kabátek z řídkého litého bublaninového těsta. Vylepšené obměně s třešněmi se říkalo třešňovec, ale jenom dočasně. Takové pojmenování se ztratilo zhruba někde u generace babiček našich babiček.

Dnešní recepty na třešňovou bublaninu jsou často vylepšené ještě víc a vycházejí z piškotového, třeného nebo i kynutého těsta, případně z jejich kombinace. Určitě nějaký takový podobný recept máte ve svém kuchařském zápisníčku. Každý je jiný a každý je jinak dobrý. Budu ráda, když mi v komentářích napíšete něco o tom vašem.
 

 
PS. Z francouzského regionu Limousine pochází velmi podobný recept, který se po světě rozšířil pod názvem clafoutis. Přestože existují i další odvozené verze – borůvková, švestková, višňová či jablečná, u třešňové se všichni puristé shodnou na jednom: třešně se předem nevypeckovávají, pecky musí zůstat uvnitř. Podílejí se totiž na výsledné chuti, ač nakonec tak jako tak osiří na talířku.