Bramboračka – jak ji uvařit bez vývaru
Bramboračka mě kdysi dávno hodně překvapila. Chystala jsem se uvařit svou první bramborovou polévku, pátrala jsem po receptech, listovala v kuchařkách a porovnávala je, a vůbec mi nešlo do hlavy, proč je ve všech postupech potřeba vývar.
Bramboračka, tenhle prototyp obyčejné polévky, tohle jídlo, které si pobublává na starých kamnech v malé chaloupce pod lesem, to že potřebuje domácí vývar? A kde by se v té chaloupce, prosím pěkně, vzal?
Jistě, masové vývary mají tu výhodu, že si snadno poradí s výslednou chutí polévky – kuchař se v podstatě může dopustit i několika kuchařských chyb najednou anebo odfláknout přípravu polévky, a stejně to bude dost dobré, aby pořád schytal jednu nebo dvě pochvaly. Jenomže masové vývary se vyskytovaly jen v bohatších rodinách, kde na vaření připadalo víc surovin, víc času i víc služebnictva. Dnes se čas, suroviny i služebnictvo nahrazují malou nenápadnou kostičkou, kterou vymyslel potravinářský průmysl.
Takže jak se vaří bramboračka bez vývaru? Jde to vůbec? Jak ji udělat výraznou a vydatnou, nebojím se říct úplnou, aniž by došlo na úskok zvaný bujonová kostka či magický glutamátový sáček s neškodným nápisem polévkové koření?
Domácí pizza
Budu k vám upřímná hned od začátku: pokud si nedovedete doma v troubě pořádně zatopit, zapomeňte na představu, že si upečete skoro stejně tak dobrou pizzu jako ve vaší oblíbené pizzerii.
Dobrá pizza chce vysoké teplo. Čím rychleji a prudčeji se peče, tím je lepší. Když se podíváte na pizzu a uvidíte na ní pár spálených puchýřků, můžete si být v podstatě jisti, že si pochutnáte.
O pravé neapolské pizze se tvrdí, že se peče v pecích na dřevo při teplotě kolem 500 stupňů, pečení tedy trvá sotva jednu minutu. Jenomže taková italská zděná pec na pizzu je trochu něco jiného, než elektrická trouba doma. A právě v tomto rozdílu spočívá důvod, proč se domácí pizza vždycky bude lišit od té z italské pizzerie. Já vám pouze dovedu poradit, jak rozdíl co nejvíc zmenšit, ovšem zbavit se ho úplně v podstatě nejde.
Kynutý švestkový koláč s drobenkou
Přebývají vám švestky a dali byste si švestkový koláč? Podle mého skromného názoru, na kterém vlastně vůbec nezáleží, má švestkový koláč chuť zvacího dopisu, kterým podzim ohlašuje, že se hodlá zakrátko nastěhovat do našich kuchyní. A je tedy, dalo by se říct, takovou nezbytnou sezónní kuchařskou záležitostí, protože mít podzim v kuchyni – to je čirá radost.
Na švestkový koláč můžete použít klidně recept na kynutý ovocný koláč na plech čili táč, který už tu na blogu mám. Vysvětlila jsem v něm dopodrobna, jak se chovat ke kynutému těstu, aby opravdu nakynulo a poslouchalo, takže pokud vám to takto stačí k podzimnímu štěstí, zde je návod na obojí – na droždí i na ovocný táč:
Pro všechny ostatní, kdo milují švestky tak moc, až si říkají, že by to chtělo recept švestkám na míru, tu mám následující postup.
Coleslaw – zelný salát
Za louží velkou tak, že se dá přeplout zaoceánskou lodí, a dost možná ještě dál, je v oblibě zelný salát Coleslaw. Podle seznamu surovin je docela obyčejný, ale sotva ho postavíte na stůl vedle grilovaného nebo pomalu dušeného masa, začnou se dít podivuhodné věci.
Jako každý rok ve stejnou dobu, i tentokrát už začala sezóna čerstvého zelí. A jelikož jedna pořádná hlávka se jen těžko dá sníst na posezení, ledaže by u stolu sedělo čtyřicet loupežníků, každý další recept na zpracování této zeleniny se hodí.
Třeba vám i tenhle zelný Coleslaw přijde vhod. V nejprostší podstatě na něj stačí smíchat nakrájené zelí a majonézu ochucenou octem, cukrem a solí ve vhodném poměru, aby výsledná chuť byla dost výrazná.
U většiny receptů však platí, že dobré jídlo se od vynikajícího obvykle odlišuje množstvím času a práce, které mu člověk poskytne. Ani zde tomu není jinak.
Domácí tortilly
Zdají se vám domácí tortilly jako zbytečnost? Pak vás chápu, česká kuchyně se bez nich obejde docela dobře. Ale neobejde se bez nich moje kuchyně. Tortillové placky doma používáme každou chvíli, a to zejména ke svačinám a obědům do krabičky a taky pro snadné a rychlé všednodenní večeře.
Přijdou nám méně vydatné než běžné pečivo a především pojmou mnohem víc zeleninové náplně, takže nabízejí jak skvělé zakončení sedavého dopoledne, tak i perfektní odlehčenou večeři. Pochopitelně jen pokud se jich člověk nepřejí, což zde může být docela slušná duševní výzva.
Kupované tortillové placky jsou pečivo s nejvyšší cenou za gram hmotnosti. Tedy aspoň mi to tak připadá u pokladny. Oproti tomu domácí výroba tortill vyžaduje pouze trochu mouky, tuku a vody, trochu času pro odpočinek těsta a trochu trpělivosti při tvarování placek.
Kuře na kapii čili letní kuře na paprice
Dovolím si tomuto receptu říkat kuře na kapii, neboť nevím, jak jinak odlišit tohle moje letní kuře na paprice od klasického celoročního kuřete na paprice.
Tentokrát se totiž kuře dusí na čerstvé červené paprice – čili na kapii. Vlastně se dusí v pyré z rozmixovaných pečených paprik a na závěr se zjemní smetanou, čímž vznikne skvost, na který si budete zvát hosty z širokého a dalekého okolí, abyste se o tu radost podělili. Anebo si nebudete zvát nikoho, aby na vás zbylo víc. Obě možnosti jsou pochopitelně naprosto správné a dokonce se dají kombinovat.
Určitě jsem tu už v minulosti slíbila, že vás s tímto letním zázrakem seznámím. Letních kapií v obchodech i na tržištích přibývá, tedy nastal ten správný čas.
Rajčatová polévka z čerstvých rajčat
Pokud vás rajčatová polévka straší nepříjemnými vzpomínkami, pokusím se její pověst trochu napravit a dodat vám odvahu k dalšímu ochutnání. Tentokrát totiž nepůjde o řídkou polévku z rajčatového protlaku s rýží nebo drobnými těstovinami, leč o polévku doslova rajskou.
Naservíruju vám rajčatovou polévku krémovou, hebkou, chuťově výraznou, do které se bláznivě zamilujete. Ostatně není léto nejlepší období na prožívání románků?
Pokud do polévky dokonce vložíte výpěstky z vlastní zahrady, míra uspokojení nad plným talířem nejspíš nebude znát hranic.
Jednoduchá grilovací omáčka s třemi možnostmi použití
Už jsem zahlídla reklamy, které by člověku málem dokázaly vnutit, že kupovaná grilovací omáčka je základní nezbytností každého grilování. A že teprve s ní maso dostane opravdovou chuť.
Tak prosím pěkně, zapamatujte si, že není tolik důležité, v čem se maso marinovalo, čím se okořenilo a jakou omáčkou se potíralo, jako spíš to, co s masem na grilu uděláte. Teplo staví chuťové základy a ovlivňuje vnitřní měkkost a šťavnatost a povrchovou vypečenost masa. Vaše grilovací zručnost a zkušenost může rozehřátého roštu využít a zneužít do nejvyšší možné míry, až se strávníkům začnou blahem kroutit palce u nohou.
Grilovací omáčka by měla být jenom půvabnou třešničkou na dortu, která to celé dotáhne do dokonalosti a položí na lopatky vaše blízké, kteří už mají beztak srolované celé nohy až po pás. Každý grilovací recept musí fungovat sám o sobě i bez grilovací omáčky. A naopak: špatný vliv tepla a špatné zacházení s masem nemůže žádný zázrak z lahvičky zachránit.
Pokud se mnou souhlasíte, možná vás bude zajímat, jak se taková jednoduchá grilovací omáčka připravuje.
Okurkový salát 6x jinak
Pokud začnu okurkový salát hledat ve svých dávných a ještě dávnějších vzpomínkách, najdu jenom jeden stále se opakující recept. Vypadal takto: okurka nastrouhaná na průsvitně tenké plátky, obdařená velkým množstvím zálivky z vody, octa, moučkového cukru a špetky mletého pepře.
Tenhle folklór závodního stravování vůbec nechutná špatně, nebojte se, že bych ho tu chtěla hanit. Octová zálivka se nedala udělat, než naředěním s vodou, neboť v dřívějších dobách se jiný ocet než kvasný lihový těžko sháněl – a tento je sám o sobě příliš silný a čpavý na to, aby rovnou z lahve přišel do salátu.
Teoreticky by se zálivka dala svařit na třetinu svého objemu, aby nebyla tak vodnatá, ale pokud jste někdy doma svařovali ocet bez výkonné digestoře, tak tušíte, že to je jako vypustit slzný plyn. Nicméně svařená zálivka by salát notně vylepšila a vymanila z retro kuchyně, o tom žádná.
Okurka je pro kuchaře jako čisté plátno. Má tak nevtíravou chuť, že snese všechno výrazné ochucení. Proto jí silná octová zálivka nečiní žádný problém. Ale jelikož píšu tenhle článek, tak určitě dobře tušíte, že to jde i jinak a jinudy. Cestovat do zahranicí se v současné době dá hlavně prstem po mapě, a tak tu máte inspiraci z celého světa, kterou však není obtížné připravit, aniž by člověk opustil hranice svého okresu.
Kynuté ovocné knedlíky na celý rok
Moc dobře vím, že mi tady na blogu ovocné kynuté knedlíky dlouhé roky chyběly. Ale už nebudou. Trubte na poplach, neboť droždí se možná znovu stane nedostatkovým artiklem. Začala sezóna ovoce, které tomuto receptu náramně svědčí.
Moc bych si přála, abyste po přečtení tohoto postupu ztratili všechny zbývající obavy z kynutého knedlíkového těsta. Žádná věda to není. Ale zase bych nerada, abyste už při čtení úvodu brali míru na knedlíky (rozumějte – zívali), takže půjdu rovnou k věci.
Tedy, nejprve jsem samozřejmě zašla k Lázničkům, kde dělají nejlepší knedlíky, abych se na nejlepší postup vyptala přímo u zdroje.
Kynuté ovocné knedlíky jsou typické tím, že mají poměrně velkou vrstvu nadýchaného těsta a tedy mohou vzbuzovat pocit, že vzdor vaší kuchařské snaze obsahují málo ovoce. Nenechte se tím zaskočit a ovoce klidně přidejte na talíř ještě i v jiné podobě, třeba jako studenou omáčku.
Kuře naplacato: pečené v troubě, ale s chutí grilu
Kuře naplacato, tedy kuře upečené ve zcela placaté podobě, má oproti běžnému pečenému kuřeti několik výhod. Je snadné nechat se jimi uhranout. Takové kuře vypadá neokoukaně, rychleji se propéká a má lepší ochucení.
A taky to pro někoho může být zajímavé a nové kuchařské dobrodružství.
Zvláštní body za umělecký dojem dostanete za tohle kuře zejména teď v létě, kdy vše, co se tváří jako z grilu, mizí z talíře závratnou rychlostí. Ovšem gril klidně můžete nechat stát v kůlně, protože tohle kuře se peče v troubě, jen se jako grilované tváří díky suché směsi koření.
Vegetariánský burger s chutí jako maso
Vegetariánský burger, čili burger bez masa, se může ideově ubírat několika směry. Buď si jako náplň vezme grilovanou zeleninu, nebo grilované velké klobouky hub, anebo luštěninové placičky.
Všechny tři možnosti chutnají výborně a všechny tři se dají skvěle doladit a dostavět do podoby honosného burgeru. Pro mě má však pouze luštěninový burger srovnatelnou úroveň s burgerem masovým, a to pro jeho chuť, podobu i sytost.
Dala jsem si proto za úkol vytvořit takový luštěninový burger, nebo vegetariánský burger, chcete-li, který by byl co nejvíc srovnatelný s masovým. Pro jistotu jsem si pokusy nechala na dobu, kdy ani jeden z mužů nebyl doma. Výsledek? Moje tři odrostlejší holčičky se nezávisle na sobě zeptaly, co to je za maso. Tedy vím, že se vám nemusím bát předložit výsledky mého experimentu.
Trocha pravdy
Ahoj! Jmenuju se Jana Florentýna Pišová (dříve Zatloukalová) a jsem matka čtyř dětí, šesti kuchařských knih a tohoto blogu. Srdečně vás tu vítám. Jsem tu od toho, abych vám ukázala, že každý se může naučit vařit dobře, rád a s láskou. Provedu vás všemi zákoutími i záludnostmi kuchyně a naučím vás všechna důležitá jídla.
Trocha inspirace
Baví vás moje články? Moje knížky vás budou bavit ještě víc.
Kuchařka pro dceru
Kuchařka pro všechny, kdo zatím v kuchyni tápou a hledají sebevědomí, povzbuzení a vysvětlení. Obsahuje všechny důležité recepty do začátku domácí kuchařské kariéry.
Snídaně u Florentýny
Naučí vás zdravě snídat, rozmanitě svačit a dělat výborné obědy do krabičky. Má pro vás recepty na celé dopoledne, u kterých nebudete muset počítat kalorie.
Večeře u Florentýny
Novinka roku 2016! Odpoví vám na otázku: Co bude dnes k večeři? Ne jednou, ale víc než stokrát. A postará se, aby vás inspirace na zdravé, rychlé a levné večeře už nikdy neopustila.
Hovory s řezníkem
Pokládáte maso za příliš velkou kuchařskou výzvu? Máte problémy při nákupu i v kuchyni? S touhle knížkou se z vás stane sebevědomý přeborník na všechny úpravy masa.
