Best of 2016
Milí moji!
Je to tu. Poslední článek letošního roku. Víc čtvrtků už rok 2016 nemá a mít nebude. Ale i tak jich měl až dost, protože jen za letošní rok navštívily blog Kuchařky pro dceru skoro čtyři miliony čtenářů. Ti si dohromady přečetli přes 10 milionů článků.
Nevím, jak vám, ale mně se z těchto počtů lehce točí hlava a dostávám závratě. Stejné závratě z toho dostává i server, na kterém blog bydlí, takže jsme mu společně s adminem museli pořídit dalšího kamaráda do party, který mu pomáhá vydýchat špičky v návštěvnosti. Jako třeba den před Štědrým den, když vánočku podle mého postupu zaplétalo 11 tisíc lidí najednou.
Dívám se na tato čísla proto, že každoročně věnuju poslední prosincové dny zhodnocení uplynulého roku a plánování roku dalšího. Je to taková moje soukromá duševní očista, která obnáší uzavření věcí minulých a těšení se na věci budoucí. Třeba i vy máte svá vlastní předsevzetí, která vás mají zvednout ze židle, přimět něco nového udělat, nebo naopak vás zbavit něčeho, co vás nětěší.
Černá omáčka ze sušeného ovoce
Omáčka ze sušeného ovoce rozhodně patří k tradičním štědrovečerním nebo aspoň vánočním jídlům. Stačí na ni málo: jen hrst sušených švestek a jablek, hrst vlašských ořechů a kousek perníku. Přes její jednochost, nenáročnost a nepopíratelné kouzlo je v některých rodinách neznámá, takže se vše pokusím napravit. Beru si k tomu na pomoc památeční recept po babičce, tak jak se připravoval u ní v kuchyni ve starém domě s pavlačí v třebíčské židovské čtvrti.
Asi si dovedete představit, jak to v babiččině kuchyni těsně před Vánocemi vonělo. Tahle omáčka ze sušeného ovoce byl očekávaný hřeb kuchařských příprav; přikusovala se ještě teplá k vánočce, vařila se na litry a putovala po celém příbuzenstvu. Někde se této omáčce říká muzika, jinde vánoční odvárka, u nás to vždycky byla černá omáčka.
Černá proto, že jí barvu dávají sušené švestky, perník a čokoláda. Ano. Jakmile čokoládu vmícháte do hotové omáčky, bez protestů s ní splyne, pronese ještě narychlo něco jako čárymáryfuk a zařídí, že se stane jeden z mnoha vánočních zázraků. Omáčka dosáhne naprosté dokonalosti a váženosti.
Žloutkové cukroví, křehulky a rakvičky
Žloutkové cukroví je přesně ten druh vánočního pečiva, které po vás bude vyžadovat velmi důvěrný vztah s vaší troubou. Příprava těsta ani obstarání surovin vás nerozhodí z předvánoční pohody, jediné, na čem se můžete zaseknout a vyvztekat, je teplota, čas a způsob pečení.
Když se pak ale všechno konečně povede a vy z formiček vyklopíte žlutý, křehký, sladký zázrak, který toužebně volá po šlehačce jako jeho přítelkyně rakvička, slastně si oddychnete. Ale jen dočasu; tohle cukroví mizí z mísy i ze skladovací krabice zamknuté na pět petlic ze všech nejdříve, takže než se nadějete, už zase budete stát v kuchyni a šlehat žloutky s cukrem do pěny.
Třeba vám pomůže pár mých rad, jak si zachovat klid i v době adventní.
Kokosky pro radost
Kokosky patří k těm druhům cukroví, na kterých se vytváří celoživotní závislost už od útlého dětsví. Za moji závislost na kokoskách jednoznačně může babička. Její kokosky byly šťavnaté, měkké, rozčepýřené, prostě dokonalé. Zajímal by vás její recept a jeho tajemství?
Recepty na kokosky si obvykle vystačí s pouhými třemi surovinami: s bílky, cukrem a kokosem. Takže je víc než jasné, že hlavní roli bude hrát způsob, jak se to všechno smíchá a zpracuje dohromady.
Spousta návodů tvrdí, že stačí vyšlehat bílky na sníh, zašlehat cukr a nakonec vmíchat kokos. Z této hmoty se pak lžičkou odkrajují kousky a kladou se na plech.
Můžete si být jisti, že tahle cesta mojí babičce nestačila. Takto připravené kokosky mají tendenci špatně držet tvar, roztékat se, mokvat. Jsou dobré, ale ne dokonalé. Vlastně jsou to takové rychlé sněhové pusinky s velkorysou dávkou kokosu.
Babička si postup komplikovala a sníh s cukrem pečlivě šlehala v páře. Nutno dodat, že jedinou dostupnou mechanizací v babiččině kuchyni byl děda, jehož silné ruce ušlehaly, utřely, uhnětly nebo oškrábaly vše, co bylo potřeba. Vždycky jel na maximální výkon a nikdy se nemusel opravovat, složitě po použití umývat nebo odkládat pod postel.
I přes skromný kuchyňský inventář se kokosky začínaly připravovat tím, že se dala vařit voda, aby byla nachystaná vodní lázeň. A pak už se jen poctivě ručně šlehalo a šlehalo.
Linecké cukroví – pět rad k pečení a jeden návrat k tradici
Linecké cukroví je krásné a dobré, takže patří do každé slušné vánoční sbírky. Tento článek je věnován všem, kdo si na fotogenické cukroví potrpí. Především pak Niki, která fotí krásné fotky do mých kuchařek a která žije v daleké, studené severské cizině, kde je slovo cukroví docela neznámé, takže na jejích bedrech leží břímě povinnosti šířit věhlas českého vánočního pečiva vlastnoručně.
Milá Niki a vy ostatní, ať vám tohle cukroví rozzáří den, i když zrovna venku slunce nesvítí. Aby bylo jasno, ve Finsku už v tuto roční dobu v podstatě nesvítí, i kdyby bylo jasno.
Linecké těsto
Možná se vám vybaví základní poučka pro linecké cukroví, která říká, že mouka, máslo a cukr mají jednoduchý a zapamatovatelný poměr, totiž 3-2-1. Tedy 300 g hladké mouky, 200 g másla, 100 g cukru moučka a navrch jeden žloutek na zvláčnění těsta. Držte se jí, protože je skvělá. Líp to nejde.
K tomu všemu můžete přidat trochu čerstvě nastrouhané citronové kůry a vanilku na ovonění, rozhodně vám to nažene plusové body v rámci pochvaly a zlepší to předvánoční kuchyňskou atmosféru.
Pohanka: recepty pro začátek a k nim cenná rada, jak jí přijít na chuť
Zajímá vás pohanka jakožto novodobá zdravá surovina? Chtěli byste nějaké recepty? Pak dobře poslouchejte, pár jich tu mám.
Ale pojďme si to říct pěkně od začátku. Zatímco v minulosti patřila pohanka za plodinu chudých lidí, za rostlinu odolávající drsnějšímu klimatu hornatého Valašska, dnes patří k moderní součásti zdravého talíře a její výživné přednosti vyzdvihuje kdejaká učebnice zdravého stravování.
Pohanka je přirozeně bezlepková plodina a tak ji uvítají především celiaci. Zároveň obsahuje rutin, látku, která má mimořádné účinky pro pružnost cév, proto se pravidelná konzumace pohanky doporučuje především starším lidem, při potížích s hemeroidy nebo při praskání očních cévek.
Zbývá vyřešit jediné: Jak to udělat, aby to, co je zdravé, bylo zároveň chutné?
Rychlé omáčky k minutkovému masu: jak na ně vyzrát během pár okamžiků
Připravili jste si v pánvi skvělé maso, ale chybí vám k němu omáčka? Pokud možno rychlá, aby maso nemuselo dlouho čekat, než ji vyrobíte? Žádný problém. Dnes vám ukážu, jak na rychlé omáčky jednou a provždy vyzrát.
Určitě znáte ty situace, kdy jen tak rychle opečete kus kuřecího plátku, uvaříte brambory a chcete podávat, načež zjisíte, že to sice vypadá krásně, ale přesto je to nějaké neúplné. Tak neúplné, že to ani okurkový salát nezachrání.
Chce se vám nad omáčkou mávnout rukou a obejít se bez ní? Nedělejte to. Bez omáčky není jídlo nikdy kompletní. Stejně jako salát potřebuje zálivku, stejně jako smažený sýr potřebuje tatarku, tak i maso na talíři přímo žadoní o omáčku, se kterou mu to líp klouže do krku.
Abychom si ujasnili startovní pozici: rychlé omáčky se týkají všech případů, kdy jste sice rychle přivedli na svět maso opečené v pánvi, ale nějak mu chybí šťáva. Ano, bavíme se tu o minutkách. O všech těch biftecích, steacích, nudličkách, medailoncích a plátcích, které jdou do pánve nebo na gril nasucho a odcházejí z ní stále nasucho. Zní to podobně jako řeči o tom, že se člověk rodí nahý, ale nenechte se tím příliš unést. Některé odvážné asociace by mohly vést až ke rčení prach jsi a v prach se obrátíš, což u nedělního obědového masa není úplně vhodný výběr a příměr.
Beleše čili béleše alias báleše
Béleše či báleše jsou vlastně takové rohlíky slovácké kuchyně. Omlouvám se za to přirovnání, samozřejmě to vůbec nemyslím zle. Jako pečivo z jednoduchého kynutého těsta, pečené nasucho na plotně, se daly použít skoro ke všemu, prostě jako rohlík. Se zavařenonou, s tvarohem, ale taky k masu, k zelí nebo k polévce.
Beleše se nachází, obrazně i zeměpisně, někde mezi maďarským langošem a bavorským vdolečkem. Jsou to placky, které potřebují vlastně jen trochu mouky a droždí, času, tepla a práce. Dají se opékat na sucho na kamnech nebo na pánvi, ale stejně tak by se daly usmažit.
Podobně jako zmiňované langoše a vdolečky jsou placaté, mají důlek uprostřed a ochotně tedy pojmou tekutou zavařeninu, měkký tvroh, kyselou smetanu i dušené zelí, jak je vám libo a na co zrovna máte chuť.
Sražené těsto a další pekařské katastrofy
Sražené těsto. Propadlý dort. Popraskané řezy. Vyboulený koláč. Zborcená vánočka. Korpus á la beton. Muffiny zvenku spálené a zevnitř syrové. Je toho hodně, co se může přihodit při pečení. Tento článek je o tom, jak se takovým katastrofám vyhnout a jak pochopit, proč se vlastně staly.
Recepty na sladké pečení jsou obvykle pro začínající kuchařku jednodušší, než následovat recepty k vaření běžného všednodenního jídla. Proč? Protože mívají mnohem jasnější instrukce a přesné dávkování surovin. Tedy jsou rovnou předurčeny k mnohem vyšší úspěšnosti.
A znáte to: když se něco v kuchyni povede, udělá vám to radost a příště se do nových věcí budete pouštět s o to větším zápalem. Naopak neúspěch demotivuje a první myšlenka, která člověka napadne, obvykle zní: jsem k ničemu. Tohle nikdy nezvládnu. Tohle se nenaučím.
V kuchyni platí, že je snazší hledat chyby v sobě než v receptu. Přitom opak je z 99 procent pravdou a to zbývající jedno procento jsou obvykle nešťastné náhody, nevhodné suroviny a neblahá opomenutí, než jakákoli neschopnost nebo nedostatek kuchařských genetických dispozic.
Proto bych si přála, abyste vaření a pečení nikdy nevzdávali a nelámali nad sebou hůl. Nikdy. Nanejvýš tak třískněte vařečkou, ale nikoli o sebe, nýbrž o zdroj receptu, který vám neřekl vše potřebné a svedl vás na scestí.
Každá kuchařská chyba vás může naučit něčemu novému, když budete chtít. Nejen povedené recepty, ale i ty pokažené v sobě skrývají velký kus pokroku. Stačí se ptát: proč se tahle katastrofa stala? Co mi uniklo? Co se musím dozvědět, aby to příště klaplo?
Zrovna se slaví dušičky, proto je tento článek je věnován všem kuchařským duším, které se cítí ve světě sladkého pečení ztracené a zatracené. Které mají pocit, že jejich život dobrého domácího pekaře nadobro a navždy skončil. Neskončil. Zapalte pietní svíčku, zapněte troubu a vzpomínejte na své bývalé já v dobrém.
Špičaté zelí jako salát
Špičaté zelí se od září do prosince dá sem tam potkat u českých farmářů a obchodníků se zeleninou. Tahle hlávka zelí je skvostně tvarovaná do špičky a právem se v kuchyni projevuje špičkově. Hned vám ukážu, jak a proč.
Špičaté zelí je mnohem šťavnatější, sladší a jemnější než klasická hlávka bílého zelí. Dá se bez problému jíst zasyrova v podobě salátu, ale sluší mu i tepelná úprava. Přirovnala bych to k situaci, kdy se žena chystá na ples. Jen místo obvyklé věty plné obdivného úžasu „Jsi to opravdu ty, miláčku?“ si dosaďte: „Chceš říct, že tohle jsi udělala ze zelí?“
Jenomže na rozdíl od chystání na ples je příprava špičatého zelí velmi krátká, hbitá a bezproblémová. Stačí, když listy v teple trochu zavadnou a ztratí část svého objemu; v tu chvíli je hotovo. Malý kulinářský zázrak vzniká přesně na pomezí mezi syrově křupavými a doměkka podušenými listy.
Bejlík – recept na staročeská husí nebo kachní prsa
Víte, co je bejlík? Tenhle název patří do židovské kuchyně a znamená husí nebo kachní prsa, která jsou ponechaná v páru, včetně spojující hrudní kosti a kůže. Bejlík se obvykle nepeče, ale dusí společně s česnekem, zázvorem a cibulí a řeknu vám, že je to vynikající záležitost.
Jakmile se na dohled přiblíží svatý Martin se všemi jeho bujarými oslavami mladého vína a vypečených husiček, restaurace v Praze a okolí začnou bejlík nabízet v rámci svého svátečního menu. Toto jídlo je typické pro oblast Středních Čech a přestože se na něj pod tíhou předešlé doby málem zapomnělo, v rámci archeologických gastrovykopávek prvorepublikových tradic se opět těší nové oblibě.
Příprava bejlíku je velmi jednoduchá, za hodinu máte hotovo a není vůbec třeba se této nezvyklé suroviny obávat. Uznávám, že husa nebo kachna se nejlíp vyjímá na pekáči vcelku, ale pokud toužíte po jiné úpravě této drůbeže, jako jednu z prvních možností na ráně přijměte bez obav tuto.
Výsledkem je měkké maso a neobyčejná omáčka, na kterou od vás každý bude chtít recept.
Kuře zelí brambory – recept z jednoho pekáčku
Když se v jedné nádobě zapeče kuře, zelí, brambory, navíc ještě přelité smetanou, tak z toho může vzniknout naprosto skvělá večeře.
Může, ale taky nemusí. Protože i tak jednoduché jídlo chce trochu kuchařského fištronu. Ten vám níže posílám, takže vám nic nebrání si tohle kuře zapečené v zelí společně s brambory nadmíru užít.
Večeře do 30 minut
Požadavek na rychlou večeři obvykle končí někde u 30 minut. To se dá snadno pochopit. Kdo by chtěl po náročném dni dvě hodiny vyvařovat a pak jen v němém a vyčerpaném úžasu sledovat, jak to během dvou minut nenávratně zmizí do žaludků těch, které milujeme nade vše? Tohle není ten správný recept na šťastné manželství.
Jenomže kterákoli třicetiminutová večeře má spoustu omezení. Například maso: není moc druhů mas, která za půl hodiny stihnete nakrájet a uvařit doměkka. Obvykle se do kategorie rychlovek dá počítat jen maso minutkové – tedy to nejdražší. Do půlhodiny též nezměkne spousta luštěnin a ani červená řepa.
Proto kudy chodím, tudy tvrdím, že by až tak nemělo jít o dobu, za kterou bude večeře komplet hotová, ale o dobu, kterou kvůli jídlu musí člověk strávit v kuchyni. Když během deseti minut naskládám suroviny do pekáčku a pak je nechám, aby se hodinu bez jakékoli další námahy pekly v troubě, je to snadná a rychlá večeře? Pro mě rozhodně ano. Jediné omezení má v tom, abych byla včas doma a zavřela jídlo do trouby.
K přesně takovému jídlu patří tento recept, které se nedá nazvat jinak než kuře zelí brambory. Upozornila mě na něj letos v zimě kamarádka při jízdě lanovkou nahoru na kopec, když jsme si pohled na zasněženou přírodu ještě vylepšovaly líčením nápadů na snadné večeře.