Jak napsat knihu

Přes sedmdesát procent lidí prý sní o tom, že jednou vydají svou vlastní knížku.

Třeba k nim taky patříte. Třeba máte nápad, třeba se chcete podělit o něco, co by nemělo zůstat jen ve vaší hlavě. Pokud chcete vědět, kudy do toho šlápnout, pokud si stále dokola dáváte předsevzetí, že teď už teda opravdu začnete psát, je dnešní příběh o tom, jak napsat knihu, právě pro vás. Z těch sedmdesáti procent lidí totiž pravidelně píše jen šestnáct procent, byť by to bylo pouze do vlastního šuplíku.

Povím vám, jak jsem se vlastně úplně omylem stala spisovatelem. To proto, abych vám ukázala, že napsat knihu může úplně každý, i ten, kdo si myslí, že k tomu nemá vůbec žádné předpoklady. Že všechno, co potřebujete, je hlavně vaše vůle a vytrvalost a k tomu jen malá špetka nápadu.

Všechno to u mě začíná někde na základní a střední škole. Milovala jsem matematiku, fyziku a informatiku, četla jsem spoustu knížek, do školy jsem se nepřipravovala a bytostně jsem nenáviděla tělocvik a sloh. Každé ráno, kdy byl jeden z těchto předmětů na rozvrhu, jsem odcházela z domova se staženým žaludkem. Doufala jsem v nemoc tělocvikářky a zapomětlivost češtinářky. Že se to nakonec úplně obrátí, že na přírodní vědy zapomenu a budu s radostí psát a běhat po lese, jsem naštěstí nic nevěděla.

Odpor ke slohu jsem zlomila v den písemné maturitní práce z češtiny. Jestliže mi vadila malá slohová díla v průběhu roku, asi si dovedete představit, jak úzko mi bylo ode dne, kdy jsem se dozvěděla datum maturitní písemné práce. Jak nepředstavitelné pro mě bylo popsat čtyři strany textem, který nejsem schopná vymyslet. Jak zbytečné mi přišly všechny slohové poučky, když mi chybělo to nejdůležitější: přijít s nějakým smysluplným obsahem. Vyprávět příběh nebo vystavět úvahu, oblíbené to útvary učitelů.

Pak jsem ale ještě musela zapracovat na poslední maturitní otázce z češtiny, která zněla: oblíbený český spisovatel. Aspoň v tom jsem měla jasno. Mým tehdejším hrdinou byl Zdeněk Šmíd, autor slavného a stále vydávaného vodáckého příběhu Proč bychom se netopili, autor Předposledního trubadúra nebo Jana, Černého proutníka, u kterých jsem dostávala záchvaty smíchu, autor celé řady dalších knížek, které jsem při přípravě maturitní otázky zhltala jedním dechem. Stalo se, že jsem začala vnímat, co jsem dřív neviděla: jak vybírá slova, jak staví věty, jak buduje vtipné situace. A došlo mi, že to můžu použít stejně jako on. Že to je vlastně jako počítačový algoritmus, a to bylo něco, čemu jsem zase rozuměla já.

V den maturitní písemné práce jsem odcházela do školy vyrovnaná, sebevědomá, pro zlepšení nálady jsem si ještě stihla přečíst svou oblíbenou pasáž ze Šmídova Babince. Práci jsem dopsala za tři hodiny, napsala jsem ji delší, než bylo potřeba, spokojeně odevzdala – jindy bych ji nervozně žmoulala až do posledního okamžiku – a bez obav několik dní čekala na výsledek. Profesor ji vyhodnotil jako nejlepší práci z celé školy, nezapomněl zdůraznit, že ho to u studentky nehumanitního zaměření překvapuje, nechal ji vydat ve školním časopisu a pak jsem ji ještě zahlídla v městském zpravodaji. Tak tohle byla moje vůbec první – a na dlouhou dobu zase poslední – publikační činnost.

Uvědomila jsem si, že i se svou omezenou slovní zásobou (v matematice všechno, co neznáte, prostě schováte do proměnné X, jaképak vyjadřovací cavyky) se dá najít cesta. Když mi pak na vysoké škole přišla do cesty možnost brigády v redakci ekonomického časopisu, zajásala jsem. To je práce snů – zůstanu u matematiky a ekonomie, a přitom si procvičím i sloh. Budu pracovat ve volných chvílích, rozhodující jsou přece jen termíny uzávěrek. Vydržela jsem tam přes tři roky, měla jsem za tu možnost dělat rozhovory se spoustou důležitých lidí z finančního sektoru, především s šéfy bank, pojišťoven a penzijních fondů. Bokem jsem se věnovala demografii, která se stala mým nově objeveném koníčkem, zajistila jsem si studijní pobyt na skotské univezritě, kde jsem dál a důmyslněji koketovala s matematickou ekonomií, a všechno nasvědčovalo tomu, že až dodělám školu, nastoupím v nějaké pojišťovně jako aktuár, čili pojistný matematik.

Pak to šlo v rychlém sledu. Někdo si všiml mojí práce a dostala jsem nabídku nastoupit do tiskového odboru jedné z velkých českých bank. Nabídku, která se neodmítá, která přinesla zajímavé výzvy, ale která mě začala odchylovat od cíle. Pak přišla privatizace, banku koupil zahraniční vlastník a přišly ještě větší a zajímavější výzvy. Byl potřeba někdo na komunikaci, kdo rozumí bance, domluví se cizím jazykem, je na něj spoleh a snad i umí psát. Tedy další nabídka, která se neodmítá. Kdybych ji tehdy smetla se stolu a trvala na tom, že teď už na mě opravdu čeká finanční nebo pojistná matematika, nepotkala bych svého muže, nenarodila by se nám první dcera a nestala bych se matkou na mateřské tak nějak spontánně a ze dne na den.

Takže tady mě máte. V domácnosti, s miminem v náručí, rozjetý mladý mozek přinucený zastavit. Jediný problém, který mohl zaměstnat jeho uvolněnou kapacitu, byla nestandardní rovnice s neznámým počtem proměnných: co bude dnes k večeři? Co budeme jíst, aby to bylo teplé, syté a dělalo domov? Začala jsem doplácet na to, že vaření doposud šlo mimo mou éterickou povahu. Párky se ukázaly jako nejméně vhodné řešení. Především nevyhověly požadavku, že jídlo se nesmí opakovat příliš často.

Jak to bylo dál určitě dobře víte. Začala jsem se učit vařit jako samouk. Vznikla o tom knížka nazvaná Kuchařka pro dceru, věnovaná těm, které zažívaly v kuchyni něco podobného. Které potřebovaly pomocnou ruku, chtěly radu, ale nebylo, koho by se zeptaly. Vznikla spontánně, psala jsem ji dlouho jen sama pro sebe, protože co jsem si nezapsala, to jsem si za týden nepamatovala a nebyla jsem schopná to zopakovat. Když mě napadlo, že by se vlastně tyhle poznámky mohly hodit i jiným, skoro dva roky jsem hledala odhodlání někomu nabídnout rodící se rukopis ke knižnímu zpracování. Až když jsme doma kvůli ošklivé nemoci přišli o naše prvorozeně, našla jsem odvahu odeslat nabídku a po jejím přijetí jsem dopsání knížky použila jako terapii, jak se v nové situaci nezbláznit.

Pak přišly další děti a další starosti, ale knížce se na trhu dařilo tak dobře, že bylo škoda nepořídit sestřičku i jí. Zuby nehty jsem dopsala její pokračování, Vánoční kuchařku pro dceru. Víc než práci to ale připomínalo chaos, psala jsem, jen když jsem měla čas nebo inspiraci, tedy po nocích. Kdyby mě nakladatelství neuhánělo, trvalo by mi to pět až deset let, takhle naštěstí knížka vznikla za rok.

Teprve u třetí knížky mi došlo, že pokud chci psát vyrovnaně a třeba se i psaním živit, protože lepší práci k péči o děti a rozrůstající se domácnost stejně neseženu (kdo by chtěl zaměstnat matku se čtyřmi vcelku malými dětmi?), budu muset psaní vyřešit méně spontánně a více organizovaně.

Ke studiu kuchařské literatury jsem přidala ještě vyučení v oboru kuchař (pro jistotu, co kdyby mi v samostudiu něco zásadního uteklo). Taky jsem začala pročítat literaturu o psaní. Kdo jste něco takového už někdy hledal, víte, že zdroje jsou poměrně omezené. Postupně jsem si ale našla dobré učebnice, především zahraniční, a vyzobala jsem z nich, co jsem považovala za užitečné.

Třetí knížku Hovory s řezníkem už jsem psala v úplně jiném režimu, poučená a spořádaná. Dosavadní pracovní algoritmus zněl následovně.

1. Udělat si důkladnou rešerši o jídle, které se chystám uvařit a zpracovat jako recept do knihy. Vyhledat jeho historii, varianty přípustné i nepřípustné, pochopit jeho logiku, případně se zeptat důvěryhodných šéfkuchařů, co si o jídle myslí a na co si dát pozor.
2. Nakoupit suroviny a jídlo uvařit tolikrát, až vznikne verze, se kterou jsem spokojená. Někdy je to hned napoprvé, ale někdy se trefím třeba až potřetí. Když si nejsem jistá, vařím najednou několik variant, takže je můžu rovnou porovnat a vyhodnotit, aniž bych ztrácela den nebo dva práce. Krom toho rodina opravdu nechce jíst třetí obměnu téhož třetí den za sebou, i když to vlastně myslíte dobře a tvrdíte jim, že to je poctivá domácí strava.
3. Udělat si při vaření pracovní poznámky do zvlášť vyhrazeného notýsku, který má pro tyto účely své místo mezi kuchařským náčiním.
4. Poznámky zpracovat a o všem tomhle napsat, včetně finální verze receptu. Pokračovat bodem číslo jedna, s jiným jídlem.

Problém s ním byl ten, že jsem jednotlivé kroky dělala, kdykoli se mi zachtělo. Byly mezi nimi prodlevy, často jsem pracovala na víc věcech najednou. Tohle všechno jsem přehodnotila a zavedla si řád. Mé nové časové uspořádání začalo vypadat takto:

• Dopoledne jako první pracovní věc, ještě před kontrolou přijatých e-mailů a zpráv na sociálních sítích, píšu recepty a další části nové knihy. Tedy pracuji na bodu 4 a zpracovávám přitom podklady, které jsem si připravila předchozí den.
• Protáhnu se, uvařím si kafe, zapnu pračku, aby nezahálela, zatímco já se vedle ní dřu, a jdu dělat rešerše, tedy bod 1. Pak teprve reaguju na e-maily, chodím na pracovní schůzky nebo řeším rutinní pracovní záležitosti, které už nepotřebují svěží hlavu.
• Cestou pro děti do školy nakoupím suroviny, které mi doma chybí, a po domácích úkolech vařím večeři, tedy bod 2. Dělám si přitom poznámky z bodu 3, abych měla zítra o čem psát a z čeho vycházet.
• Další den ráno začínám znovu.

Jak napsat knihu

Pokud z toho má vyplynout nějaké poučení pro vás jakožto potenciálního autora dalšího českého bestseleru, pak tohle: psát na blog nebo do šuplíku a psát knihu jsou dvě naprosto odlišné věci. Pokud si myslíte, že z blogu uděláte časem knihu, zapomeňte na to.

Kniha je propracovaný systém, v knize všechno musí mít své místo, svou logiku, svou návaznost, každá zbytečná stránka stojí spoustu peněz, papíru a rozladěných čtenářů. Obsah knihy a její smysl musí být jasný ještě dřív, než napíšete první písmenko. V tom je velký rozdíl oproti blogu, kam si píšete, kdy chcete a co chcete. Blog nemusí nikam směřovat, knížka ano.

Když dáte dohromady obsah, je to pak už jen vaše vůle, důslednost a rutinní práce – a zde myslím práci radostnou a tvůrčí – abyste ho skutečně naplnili a dodrželi termín. Díky obsahu můžete psát napřeskáčku, na co zrovna máte náladu, a přesto se pak kniha poskládá dohromady. Ale pokud nebudete psát den za dnem, i kdyby to bylo jen deset minut denně, kniha se nikdy nenapíše. Nejde prolenošit rok a napsat knihu nárazově během posledního měsíce do termínu. Takové knihy nestojí za nic a je to na nich poznat.

Dejte si malý denní cíl, který za rok nebo za dva přinese velký výsledek. Neuvazujte se ke třísetstránkové knize, zavažte se raději k deseti minutám nebo dvou odstavcům za den. To pro začátek. Těch tři sta stránek z toho vyplyne úplně samo, ale neuvidíte je, dokud nenapíšete asi 90 procent veškerého textu. Do té doby je to jako jet dlouhým tunelem a nevidět světlo na konci. Zahlédnete ho, když vydržíte, ale zahlédnete ho až těsně před tím, než budete mít hotovo. Nedělejte si iluze, že vy ho uvidíte už v polovině. Ani náhodou.

Najděte si pomocnou ruku, která vás postupně a pomalu naučí, co potřebujete. Kupte si třeba odbornou knížku a věnujte jí jen půl hodiny týdně. Stačí, když vás pokaždé naučí jednu malou věc. Třeba tu, že každá věta se líp čte, když umístíte podmět a předmět co nejblíž jejímu začátku. „Těsto vlijte do pekáčku a pečte půl hodiny v troubě vyhřáté na 180 stupňů.” je vhodnější, než „Do pekáčku nalijte těsto a při teplotě 180 stupňů pečte třicet minut.” Je to malá informace, která posune vaše psaní o velký kus výš.

Jakmile zvládnete pravidelnost a neodložitelnost svého psaní, bez ohledu na to, jestli zrovna máte čas, chuť nebo inspiraci, můžete začít přemýšlet o tom, jak z textu vyrobit knihu. Jak oslovit nakladatele, koho budete potřebovat na dokončení knihy a jak si s touto výzvou poradit. Ale o tom bude někdy jindy zase jiný článek.

Loučím se s Vámi jedním ze svých vůbec prvních napsaných receptů z roku 2005. Nechávám ho v původním znění (bez titulků). Možná na něm uvidíte, jak moc se od té doby změnilo. Možná neuvidíte, ale každopádně slibuju, že jeho chuť vám udělá velkou radost.

Za receptem ještě následuje jedna moje zvídavá otázka. Budu ráda, když mi na ni odpovíte.

Hruškový Michel

Celkový čas: 60 minutes

Množství: 6 porcí

Hruškový michel se připravuje jako jakýkoli jiný nákyp – do připraveného nákypového základu se nakonec opatrně vmíchá sníh z bílků a upeče se. Mimořádně líbezné tajemství tohoto receptu tkví v tom, že základní hmota se připravuje z toustového chleba rozmočeného v mléce.

Suroviny

• 7 krajíčků toustového chleba
• 250ml mléka
• 100 g moučkového cukru
• 3 vejce
• asi 600g čerstvého nebo okapaných kompotovaných hrušek (ale z třešní to jde také)
• kdo chce mít nákyp bohatší, vezme také 100g másla
Doporučená příloha:
• kafíčko a příjemná návštěva

Postup

1. Labužník nejprve z toustového chleba odkrojí kůrky, ale není to nezbytné. Krajíce natrhejte na kousky, dejte do mísy a zalijte mlékem. Nechte chléb v mléce rozmočit, občas promíchejte. Já si pomáhám rukou, protože nakonec musí vzniknout poměrně řídké těsto.
2. Mezitím si v jiné misce utřete žloutky s cukrem, případně i s máslem. Pak do utřené hmoty vmíchejte toustové těsto i ovoce (hrušky je třeba předem pokrájet na menší kousky).
3. Připravte tuhý sníh z bílků a opatrně jej vmíchejte do těsta.
4. Nákyp pečte do růžova v máslem vymazaném a strouhankou vysypaném pekáčku (raději ve slabší vrstvě), při 190°C to trvá asi 40–45 minut.

Poznámky, rady, nápady:

Volně převzato a odzkoušeno z knížky Kuchařka pro nekuchařky.

3.1

(c) Jana Florentýna Pišová, www.kucharkaprodceru.cz, 2014-2024. Vyhradne pro osobni pouziti. Chutnalo vam? Oznacte me na Instagramu - @kucharkaprodceru, #kucharkaprodceru

A pokud víte o někom, kdo se na psaní stále chystá, ale nikdy nedovede začít, můžete mu poslat odkaz na článek pomocí následujících tlačítek.