Domácí máslo krok za krokem
Domácí máslo se vzhledem k cenám másla a jeho nedostatku v obchodech stalo poslední dobou velkým tématem. Pokud si chcete na výrobu másla udělat vlastní názor a případně si ho vyzkoušet, mám pro vás kompletní návod se všemi výhodami a nevýhodami, které ho doprovázejí.
Odpovím vám na tři hlavní otázky:
Jak se domácí máslo dělá?
Vyplatí se finančně?
Je domácí máslo chuťově lepší než kupované?
Pečená zelenina, na kterou nepotřebujete recept, a 10 nápadů, co s ní druhý den
Zelenina má mnoho chutných podob. Naprosto nepřekonatelná je ovšem upečená velmi zprudka a s trochou oleje a soli, což je zejména pro kuchařské novice a elévy objev na úrovni Kolumbovy Ameriky.
Prostě jen vezmete pár kousků zeleniny, vhodíte do pekáčku a zavřete do trouby rozehřáté na 220 stupňů. O půl hodiny a jedno až dvě promíchání později máte nebezpečně návykovou přílohu pro všednodenní večeře. Zelenina na povrchu vlivem prudkého žáru zkaramelizuje, změkne, zezlátne a zesládne. Chutě se zkoncentrují a vylepší, syrová křupavost se ztratí. To vše tak nějak bezpracně a samovolně.
Protože je tento postup tak přímočarý, že v podstatě vylučuje všechna zbytečná slova, takže jsem už všechny řekla, raději ještě jednou zopakuji to podstatné, na co si dát v začátečnické úrovni pozor.
Ruské pirohy
Ruské pirohy se u nás doma staly hitem, aniž bychom měli cokoli společného s ruskými předky nebo s rodinným ruským receptem. Protože se tak událo na základě návštěvy Varšavy, což je pořád do Ruska ještě trochu z ruky, zkrátím to a omezím se na konstatování, že jsme si je zamilovali na první ochutnání a že vy můžete prožívat úplně stejné emoce. Stačí vám k tomu pouhý recept.
Chvíli jsem sice přemýšlela o tom, proč vlastně jsou pirohy tak přitažlivé, ale velmi rychle jsem uzavřela konstatování tím, že za Á každé plněné pečivo je velmi jedlé, za Bé se dají jíst v jakémkoli stupni chladnutí a za Cé jsou nesmírně praktické.
Pirohy se mohou vydávat za večeři, svačinu do školy i lehký oběd do práce. Ani při jedné ze zmiňovaných příležitostí si člověk neušpiní prsty, nanejevýš hrozí, že si dočasně vyřadí z provozu čtečku otisků prstů, pokud bude z plechu vykrádat ještě horké kousky.
Zelňáky, zelníky a zelné placky
Taky patříte mezi tu větší skupinu lidí, kteří milují zelné placky, zelňáky a zelníky ve všech podobách? Ani mé city nebyly této náklonnosti ušetřeny. Co se dá dělat; takovému nutkání je třeba občas podlehnout, stoupnout si do kuchyně a příslušnou vášeň náležitě zkonzumovat.
Možná si říkáte, proč píšu o zelí už teď, když je na krouhání a nakládání ještě čas. Inu, jak se to vezme. Pozdnější odrůdy zelí jsou skutečně lepší na kysání, neboť neobsahují tolik vody, jako odrůdy letní. A proto je lepší si čerstvé zelí na talíři užít už nyní, zatímco pozdější sklizeň přijde naložit do soli, kmínu a kameninového hrnce nebo soudku, aby bylo přes zimu dostatek vitamínů.
Grilovaná příloha na pět způsobů
S grilem se dá kouzlit, a to doslova. Stačí si k tomu uvědomit naprosto jednoduchou a přitom jedinečnou věc: když má gril poklop, chová se v podstatě jako rozpálená trouba. Tudíž se v něm dá upéct buchta, pizza i zeleninová nebo jiná grilovaná příloha, kterou zrovna potřebujete k masu a klobáskám.
Proto než nás teplo pro letošek definitivně opustí a uděláme grilu na nějakou dobu pá-pá (což vlastně není až tak třeba, neboť grilovat se dá i v zimě, jen to má zase jiné kouzlo), dovoluji si vám naservírovat pár mých letošních venkovních oblíbenců, kteří se ochotně stali hitem spřátelených posezení.
Cuketa není strašidlo aneb recepty, jak jí zdárně čelit
Recepty, ve kterých kraluje cuketa, dělím na dva druhy. Na takové, kde jde autorovi o kamufláž nejvyššího stupně, a na ty, které se nebojí cuketu veřejně přiznat.
Co se týká propašování cukety do jídel, kde by ji nikdo nečekal, tedy do buchet, bábovek, knedlíků a bramboráků, nemohu příliš sloužit. Mám ráda, když je strávníkům jasné, jak se věci mají a co je na talíři čeká. Stejně jako by mě nepotěšilo, kdyby můj muž svou krásnou a chytrou kolegyni přede mnou vydával za nemohoucího neškodného staříka, ani já se ve vztahu k němu nesnažím o žádné podlosti na talíři.
V tomto článku tedy najdete cuketu v podobě, která je zřejmá na první pohled a na první ochutnání. Ale přísahám, velmi jsem se snažila, aby cuketa vynikla, splnila své poslání a dala strávníkům poznat nepoznané. To vše s tajným cílem zajistit pro vás veřejnou chválu a následnou debatu, že cuketa vlastně není zas tak špatná.
Quesadilla se sýrem a dalšími slastmi
Už jste slyšeli slovo quesadilla? Přestože zní až moc cizokrajně, není to nic, čeho by se bylo třeba v naší malé, hezké české kuchyni obávat. Skládá se z pár tortillových placek, hromady nastrouhaného sýra, hřejivého tepla pánve nebo trouby a pár minut času.
Než se pustím do bližšího popisu přípravy, nedá mi to a vytáhnu na vás důležité upozornění. Až se quesadilla mihne vaší kuchyní, hrozí, že se na nějakou dobu stane vaším oblíbeným jídlem a zabydlí se u vás na stole. Je návyková.
A pak jsou tu další tři pádné důvody, proč si základní recept na quesadilly ochočit:
- Snadno si odvodíte další a další varianty nápní, takže zjistíte, že quesadilla je asi tak univerzální, jako rohlík nebo krajíc chleba.
- Co se zapéká se sýrem, to vždycky chutná dobře, takže pokud potřebujete do jídla vpašovat nenápadnou porci zeleniny a neřešit protesty vybíravých strávníků, tímhle jim nedáte šanci reptat
- A co je ze všeho nejlepší: quesadilly se parádně hodí na spotřebování malých zbytků masa a příloh ze včerejška, pro které už nemáte žádné další využití.
Chilli con carne ve dvou podobách
Chilli con carne znamená přesně to, co doslovný překlad. Chilli con carne, čili původně chili con carne, ještě lépe chile con carne, čili chilli papričky s masem. Ovšem bez fazolí, kukuřice, a už vůbec ne se strouhaným sýrem.
Chilli con carne se nepodává s těstovinami, ani s rýží, ale podle místa svého vzniku, amerického Texasu, se vaří, tak jak název dost vemlouvavě ukazuje, pouze z masa a čili papriček, s malým přispěním česneku, cibule a římského kmínu. Mexický vliv však toto jídlo nezapře. Dalo by se říct, že opravdové chilli con carne je exotická obdoba guláše, tedy hovězí maso dušené na chilli papričkách.
Jelikož nejsme ani v Mexiku, ani v Texasu, ale ve zbytku světa, kde se po mexicku vaří tak, že se vezme dost fazolí, sýra a tortilových chipsů, i já vám teď odprezentuji recept, který není puristický, zato je tu nejrozšířenější.
Okurková omáčka nejen pro okurkovou sezónu
Protože je okurková sezóna, vzala bych vás dnes ráda na Znojemsko a ukázala vám jednu velmi snadnou, avšak tradiční a chutnou omáčku. Konkrétně okurkovou omáčku z kyselých znojemských okurek.
Začnu trochu oklikou od lesa.
Nejrůznější omáčky jsou doslova náš národní kulinární poklad, ke kterému bychom měli přistupovat s tou největší kuchařskou úctou. Bránit je, hýčkat si je, odmítat všechny verze z polotovarů. Rajská, křenová, koprová, švestková, houbová, smetanová, pažitková, cibulová, okurková, játrová, česneková… ty všechny máme nejspíš zakódovány v DNA a chováme k nim patřičnou chuťovou náklonnost. I v dobové literatuře jsou o omáčkách půvabné zmínky, dozvíte se tak například, že Jan Neruda se netajil svou láskou k bramborám s majoránkovou omáčkou.
Tyhle omáčky se tradičně podávaly k vařenému masu, obvykle hovězímu, a připravovaly se zvlášť v samostatném kastrůlku. Použil se na ně vývar z jmenovaného masa. V žádné jiné světové kuchyni nic takového není. Takže pokud máme světu co nabídnout, je to právě talíř s omáčkou. Platí to pro rodinné, společenské i státní návštěvy.
Finská lišková polévka
Když se řekne lišková polévka, opravdu tím nemyslím vývar z malých zrzavých psovitých šelem, nýbrž z hub. V českých lesích už letos rostou a až do září jich obvykle i na trzích bývá k vidění dost (opět myslím hub).
Recept pochází z Finska, kde takovou polévku údajně vaří v každé rodině. Tím spíš vás možná překvapí, že se v polévce vyskytuje něco jako tavený sýr. Můžu vás ale ubezpečit, že se nejedná o příspěvek do taveňákové receptové hitparády.
Hříšný rýžový nákyp
Nákypy, a rýžový nákyp obzvlášť, tvoří úplně samostatnou kuchařskou disciplínu. Mají za úkol ohromit, údivem podlamovat kolena a rozezvučet hlasy stolovníků v harmonizovaném “mmmm!” To vše samozřejmě bez ohledu na to, že zpočátku tvrdili, jak jim rýžový nákyp nechutná.
Svou jemnost nákypy získávají od žloutků utřených s cukrem do pěny, nadýchanost pochází z našlehaných bílků a vláčnost jim zůstává především díky pečení v páře nebo ve vodní lázni, aby se vejce nesrazila příliš dosucha.
Jinými slovy, rýžový nákyp rozhodně není hromádka suché sladké rýže, kterou z kategorie těch největších dusivek vytáhne jen šťáva z kompotu, jíž se takové dílo bezpodmínečně musí přelévat, sic by od stolu utíkalo mnoho lidí, držících se přitom nepřítomně za hrdlo a významně kašlajících.
Ve spoustě věcí jsem ochotná se přesvědčit, že recept někoho jiného je ještě lepší, než moje nejlepší dosavadní zkušenost, zapsaná na kousku papíru, ale jakmile dojde na rýžový nákyp, budu si stát hrdě za svým. Můj rýžový nákyp dělá nadprůměrným kombinace kuchařských vědomostí šéfkuchaře hotelu Sacher a kolektivu autorů Velké domácí kuchařky v čele s Jarmilou Mandžukovou.
Univerzální recept na báječný těstovinový salát
Těstovinový salát se na letní párty hodí z mnoha důvodů: je krásný na pohled, je ho plná mísa za pár peněz a každý ho rád ochutná. Dalo by se říct, že to je takový levný, vítaný, neškodný letní společník.
Ovšem jen do té doby, než ochutnáte: Často při prvním soustu zjistíte, že to, co ještě před pár hodinami byla chlouba kuchyně, je najednou cosi rozblemcaného, s mdlou a nevýraznou chutí. Jako by se během přepravy nebo čekání vytratilo jeho kouzlo. Jakoby byl tenhle šarmantní společník ve skutečnosti zbabělý podpantoflák, se kterým žádná legrace nebude.
Pokud se hodláte postavit většímu davu a výzvě zvané těstovinový salát, pak pro vás mám univerzální návod, díky kterému budete rozdávat recept se slovy: ale to jsem jen tak něco rychle smíchala v míse.
Vlastně jsem tenhle návod sepsala jako 7 rad, díky kterým budete společně s těstovinovým salátem za hvězdu jakéhokoli večírku.