Čtyřikrát křenová omáčka z tradiční české kuchyně
Poslední říjnový víkend se v Malíně tradičně sklízí křen. Jenomže to vůbec není křen obyčejný a ledasjaký.
Pokud neznáte Malín a pojem malínský křen vám zatím nic neříká, tak zbystřete, protože se jedná o náš národní poklad stejně hodnotný, jako stříbrný poklad v Kutné Hoře, jíž je nyní Malín součástí. A když se pak v kuchyni jde vařit křenová omáčka, samozřejmě ji nejlépe uděláte pouze s malínským křenem.
Čokoládové rande, na které se nezapomíná
Nadějného šéfkuchaře Richarda jsem potkala v roce 2009 na Bratislavském food festu. Snažil se mě tam okouzlit dezertem se záhadným názvem pečená čokoláda.
Nutno říct, že past to byla dokonalá. Udička nahozena, Florentýna se zasekla. Padla žádost o recept a proběhlo první kuchařské rande s názornou ukázkou vaření. Protože jsem zadaná a nechci zavdávat žádným nedorozuměním, přizvala jsem si k tomu zvědavé garde (vzpomínáš, Danielo?).
Kde je teď Richardovi konec, to vůbec netuším. Zmizel z facebooku a ani strýček google si neporadil s úkolem ho najít. Asi k tomu má důvod, a tak ani nebudu uvádět celé Richardovo jméno. Zůstaly mi po něm tři báječné čokoládové recepty (to abych tu pečenou čokoládu něčím prostřídala), spousta rad do kuchařského života a hlavně chuť pečené čokolády na jazyku.
Když mě své recepty učil, spotřeboval u toho přes kilo čokolády a po pravdě, vůbec netuším, kam se tak rychle mohla ztratit.
Recept na nejlepší domácí hranolky na světě
Zkusím vám odpovědět na otázku, která trápí lidstvo od té doby, co byla vynalezena fritéza:
Jsou domácí hranolky lepší než mražené?
Mám na mysli výhradně a pouze hranolky smažené, nadýchané uvnitř, křupavé zvenku, tak akorát slané a tak akorát mastné. Prostě ty nejlepší hranolky na světě. Má smysl na ně hledat recept, nebo vždycky vyhrají ty mražené?
(Aby nedošlo k mýlce, vůbec se teď nehodlám zabývat hranolky pečenými v troubě — jakkoli mohou být skvělé. Je to jako péct v troubě řízek. Ušetříte tím pár kalorií a zvýšíte tak výživnou hodnotu, ale není to ten pravý řízek.)
Pokud je vaše volba jasná a po předchozích zážitcích s vlastní výrobou jdete raději po mražených hranolkách, dejte si aspoň pozor, abyste pokaždé četli složení. Do hranolek se dá schovat ledacos, takže vždy kupujte jen ty, které jsou ze stoprocentní brambory. V té nemá například pšeničná mouka co dělat. A vůbec se za tohle nákupní rozhodnutí nestyďte, protože v tom nejste sami. I dobré restaurace, které si jinak potrpí na domácí stravě, kupují hranolky mražené.
Překvapení? Důvodů pro tuhle volbu je mnoho. Takhle totiž vypadají peripetie odhodlaného restauratéra, který si chce dělat hranolky vlastní, protože programově slovo domácí přidává za každou položku na jídelním lístku:
Jak z jednoho kuřete uvařit čtyři večeře aneb základní recepty z kuřecího masa
Jedno kuře může stačit dvěma lidem na čtyři dny. Přísahám a dokážu vám to. Mám tu pro vás čtyři recepty z kuřecího masa, které byste měli mít v základní výbavě, protože vám nejen zachrání nejednu večeři, ale ještě s nimi ušetříte.
Stačí koupit jedno celé dobré kuře a vtipně využít každý jeho kousek: prsa na rychlé minutkové jídlo, stehna k rychlému zapečení, abyste si vychutnali i křupavou kůži, kostru a odřezky vyvaříte na vývar a z něj si uděláte vydatnou polévku a risotto.
Ušetříte už jen tím, že nekoupíte předem připravené části kuřete: prsa jsou ze všeho nejdražší, stehna následují hned za nimi. Zkuste sehnat kuře s droby, pomohou vám ochutit vývar, případně si ke kuřeti kupte ještě půl kila kuřecích koster, které nestojí skoro nic a dodají vaší polévce výraznější chuť.
Dva způsoby, jak udělat lívance po ránu i bez předčasného vstávání
Za celý svůj kuchařský život jsem přišla jen na dva způsoby, jak to udělat, aby mé nejdražší vzbudila po ránu vůně čerstvých lívanců, aniž bych musela vstávat o dvě hodiny dřív. A je úplně jedno, jestli si pod tím představíte americké lívance s javorovým sirupem a slaninou nebo si je budete chtít sníst pěkně po česku s domácí zavařeninou.
Dnešní recepty sice můžete najít v mé nové knížce Snídaně u Florentýny, ale do tohoto článku jsem si mohla dovolit přidat o něco víc souvislostí, protože internetovou stránku lze celkem úspěšně natahovat.
Recept první: lívance bez droždí, zato s práškem do pečiva
Tuto možnost si zapamatujte přesně pro ty případy, kdy ve večerním rozmaru slíbíte ke snídani domácí lívanečky, načež ráno zjistíte, že se vám nedostává síly na rozlepení očí ani na nahmatání kávovaru, natož na přípravu jakékoli snídaně.
Z hrozící ztráty vaší důvěryhodnosti vás vytáhne už jedině prášek do pečiva. Jak známo, bílé prášky, pečlivě odvažované a odměřované, sice mívají tak trochu rychlé a zázračné účinky, ale taky nepříjemné následky. Pro tenhle prášek se sice nemusíte vydávat v slunečních brýlích a šátku na hlavě k žádnému pokoutnímu překupníkovi, ale jistá obezřetnost je stejně na místě.
Prášek do pečiva umí vytvořit v jakémkoli těstě dostatek vzduchových bublinek a tedy lehkosti, ale také vnáší vytrvalou pachuť. A tak tedy budete muset po ránu zamaskovat hned dvě věci: kruhy pod očima a vedlejší účinky kypřidla. Na to první použijte makeup, na to druhé jogurt. Zkuste si to nepoplést, i když je teprve po ránu.
Aby vás mražené ryby už nikdy v kuchyni nelekaly
Řekla bych, že je vám velmi dobře známo, jak je důležité pravidelně na jídelníček zařazovat ryby.
Jenomže co když nemáte možnost kupovat čerstvé ryby? Co když je pro vás jediné řešení používat ryby mražené?
Mám pro vás dobrou zprávu: nepanikařte, je to v pohodě.
Abyste si pochutnali i na mražených rybách, stačí se naučit dvě věci:
- rozeznat kvalitní ryby od podřadných, i když k tomu nemáte víc informací, než zmrzlý balíček v ruce
- poradit si s mraženou rybou v kuchyni a nezkazit ji už při rozmražování, protože špatně provedené rozmražení často dělí šťavnatou rybu od vysušené gumové trosky (ne, nechtěla jsem napsat tresky).
Protože ráda překvapuju, nakonec přidám i recept na pečené rybí filety, které se nemusí předem rozmražovat. Doporučuje je šest z pěti domácích kuchařek, které si včera zapomněly dát rozmrazit rybu na dnešní večeři. Ale popořadě.
Jablečný kompot, který má charakter
Přišlo období, kdy každý den dostávám chuť na jablečný kompot.
Tam, odkud pocházím, totiž roste na zahradě malá jabloňka. Nikdy moc nevyrostla, ale jablíčka má velká, voňavá, šťavnatá, překrásně barevná a sladká. Všech pět nebo šest jablek, kterým se podaří dozrát. Ta ostatní padnou za oběť někalým živlům. Jsou totiž vyhledávanou pochoutkou široko daleko, a tak se proměňují v červí ráj a vosí hnízda dlouho před tím, než dospějí do stavu sklizně. Taky jich dost samou radostí ze života a neposedností popadá na zem a přijde tak okamžitě do kompotu.
Takže se nedivte, že s počínajícím podzimem dostávám chuť na jablečný kompot tak nějak automaticky.
Zpočátku jsem se ho naučila připravovat kratičkým povařením ovoce a koření v oslazené, citronem okyselené vodě. Tak, aby se jablíčka ještě nerozpadla, ale přitom uvařila.
Jablečný kompot ve starých kuchařkách
Jenomže pak jsem při čtení starých kuchařek narazila na větu, která mi utkvěla v paměti a ještě se nestihla vypařit:
„Na kompot se čerstvé ovoce dusí, sušené vaří.“
Napsala ji Marie B. Svobodová ve své legendární kuchařce Kuchařská škola a poslala tím slovo kompot do úplně jiných dimenzí.
Která boloňská omáčka je ta jediná správná?
Zeptejte se stovky kuchařů, šéfkuchařů, hospodyněk a labužníků, a dostanete sto různých receptů s názvem boloňská omáčka. Takže kdykoli se někde nějaký můj takový recept objeví, dostane se mi nejen chvály, jak je to dobré, ale zároveň i upozornění, jaká že jsem ostuda, protože takhle se teda boloňská fakt nedělá a měla bych se jít stydět.
Nemám ráda, když moje recepty někdo odsoudí dřív, než je vůbec vyzkouší nebo se nad nimi aspoň zamyslí. Proto jsem se zeptala dvou znalých šéfkuchařů, jak to tedy s tou boloňskou je a jak moc se veřejně znemožňuju.
Fakt 1: boloňská omáčka nemá zas tak pohnutou historii.
Nejjednodušší na boloňské je odtušit její původ: ano, má své kořeny v bohatém regionu severní poloviny Itálie, kde na svět přichází parmazán, parmská šunka i Lamborghini.
Jenomže jakmile se začnete ptát na detaily téhle omáčky, rázem se dostanete do vášnivé debaty o tom, co do ní zásadně patří, co do ní zasadně nepatří a s čím se zásadně podává. Pokud toužíte po faktech, musíte se spokojit hlavně s tím, že ragú alla Bolognese si dělá každý po svém. Richard Fuchs, geniální šéfkuchař restaurace Cottocrudo v pražském hotelu Four Seasons, říká, že první zmínka o boloňském ragú pochází z roku 1891 ze severoitalského města Imola, a obsahuje i takové věci, jako kuřecí játra nebo lanýže.
Od té doby tahle omáčka doznala ještě mnoho změn a především místních odchylek. A tak se ho pro tuhle velkou rozmanitost v roce 1982 rozhodla Accademia della Cucina Italiana ustanovit ve standardizované podobě pro profesionální kuchaře.
Fakt 2: boloňská omáčka patří do každé rodiny.
Když s autentičností bojují i sami Italové v Bologni, bod pro mě. Koneckonců, stejně je pro mě důležitější poslat zítra do školy děti šťastné, čisté, připravené a nakrmené, takže jaképak cavyky s omáčkou. Všechno musí v kuchyni vzniknout tak nějak samo a přestože omáčka vyžaduje dlouhé, několikahodinové dušení, zas tak moc práce a pozornosti to z mé strany neobnáší. Žádné cizokrajné ingredience nepotřebuju, kromě mletého masa si na svoji verzi beru na pomoc už jen rajčatový protlak a trochu zeleniny. Takže když na to přijde, zvládnu udělat boloňskou i ve všední dny k večeři.