Dva způsoby, jak udělat lívance po ránu i bez předčasného vstávání
Za celý svůj kuchařský život jsem přišla jen na dva způsoby, jak to udělat, aby mé nejdražší vzbudila po ránu vůně čerstvých lívanců, aniž bych musela vstávat o dvě hodiny dřív. A je úplně jedno, jestli si pod tím představíte americké lívance s javorovým sirupem a slaninou nebo si je budete chtít sníst pěkně po česku s domácí zavařeninou.
Dnešní recepty sice můžete najít v mé nové knížce Snídaně u Florentýny, ale do tohoto článku jsem si mohla dovolit přidat o něco víc souvislostí, protože internetovou stránku lze celkem úspěšně natahovat.
Recept první: lívance bez droždí, zato s práškem do pečiva
Tuto možnost si zapamatujte přesně pro ty případy, kdy ve večerním rozmaru slíbíte ke snídani domácí lívanečky, načež ráno zjistíte, že se vám nedostává síly na rozlepení očí ani na nahmatání kávovaru, natož na přípravu jakékoli snídaně.
Z hrozící ztráty vaší důvěryhodnosti vás vytáhne už jedině prášek do pečiva. Jak známo, bílé prášky, pečlivě odvažované a odměřované, sice mívají tak trochu rychlé a zázračné účinky, ale taky nepříjemné následky. Pro tenhle prášek se sice nemusíte vydávat v slunečních brýlích a šátku na hlavě k žádnému pokoutnímu překupníkovi, ale jistá obezřetnost je stejně na místě.
Prášek do pečiva umí vytvořit v jakémkoli těstě dostatek vzduchových bublinek a tedy lehkosti, ale také vnáší vytrvalou pachuť. A tak tedy budete muset po ránu zamaskovat hned dvě věci: kruhy pod očima a vedlejší účinky kypřidla. Na to první použijte makeup, na to druhé jogurt. Zkuste si to nepoplést, i když je teprve po ránu.
Aby vás mražené ryby už nikdy v kuchyni nelekaly
Řekla bych, že je vám velmi dobře známo, jak je důležité pravidelně na jídelníček zařazovat ryby.
Jenomže co když nemáte možnost kupovat čerstvé ryby? Co když je pro vás jediné řešení používat ryby mražené?
Mám pro vás dobrou zprávu: nepanikařte, je to v pohodě.
Abyste si pochutnali i na mražených rybách, stačí se naučit dvě věci:
- rozeznat kvalitní ryby od podřadných, i když k tomu nemáte víc informací, než zmrzlý balíček v ruce
- poradit si s mraženou rybou v kuchyni a nezkazit ji už při rozmražování, protože špatně provedené rozmražení často dělí šťavnatou rybu od vysušené gumové trosky (ne, nechtěla jsem napsat tresky).
Protože ráda překvapuju, nakonec přidám i recept na pečené rybí filety, které se nemusí předem rozmražovat. Doporučuje je šest z pěti domácích kuchařek, které si včera zapomněly dát rozmrazit rybu na dnešní večeři. Ale popořadě.
Jablečný kompot, který má charakter
Přišlo období, kdy každý den dostávám chuť na jablečný kompot.
Tam, odkud pocházím, totiž roste na zahradě malá jabloňka. Nikdy moc nevyrostla, ale jablíčka má velká, voňavá, šťavnatá, překrásně barevná a sladká. Všech pět nebo šest jablek, kterým se podaří dozrát. Ta ostatní padnou za oběť někalým živlům. Jsou totiž vyhledávanou pochoutkou široko daleko, a tak se proměňují v červí ráj a vosí hnízda dlouho před tím, než dospějí do stavu sklizně. Taky jich dost samou radostí ze života a neposedností popadá na zem a přijde tak okamžitě do kompotu.
Takže se nedivte, že s počínajícím podzimem dostávám chuť na jablečný kompot tak nějak automaticky.
Zpočátku jsem se ho naučila připravovat kratičkým povařením ovoce a koření v oslazené, citronem okyselené vodě. Tak, aby se jablíčka ještě nerozpadla, ale přitom uvařila.
Jablečný kompot ve starých kuchařkách
Jenomže pak jsem při čtení starých kuchařek narazila na větu, která mi utkvěla v paměti a ještě se nestihla vypařit:
„Na kompot se čerstvé ovoce dusí, sušené vaří.“
Napsala ji Marie B. Svobodová ve své legendární kuchařce Kuchařská škola a poslala tím slovo kompot do úplně jiných dimenzí.
Která boloňská omáčka je ta jediná správná?
Zeptejte se stovky kuchařů, šéfkuchařů, hospodyněk a labužníků, a dostanete sto různých receptů s názvem boloňská omáčka. Takže kdykoli se někde nějaký můj takový recept objeví, dostane se mi nejen chvály, jak je to dobré, ale zároveň i upozornění, jaká že jsem ostuda, protože takhle se teda boloňská fakt nedělá a měla bych se jít stydět.
Nemám ráda, když moje recepty někdo odsoudí dřív, než je vůbec vyzkouší nebo se nad nimi aspoň zamyslí. Proto jsem se zeptala dvou znalých šéfkuchařů, jak to tedy s tou boloňskou je a jak moc se veřejně znemožňuju.
Fakt 1: boloňská omáčka nemá zas tak pohnutou historii.
Nejjednodušší na boloňské je odtušit její původ: ano, má své kořeny v bohatém regionu severní poloviny Itálie, kde na svět přichází parmazán, parmská šunka i Lamborghini.
Jenomže jakmile se začnete ptát na detaily téhle omáčky, rázem se dostanete do vášnivé debaty o tom, co do ní zásadně patří, co do ní zasadně nepatří a s čím se zásadně podává. Pokud toužíte po faktech, musíte se spokojit hlavně s tím, že ragú alla Bolognese si dělá každý po svém. Richard Fuchs, geniální šéfkuchař restaurace Cottocrudo v pražském hotelu Four Seasons, říká, že první zmínka o boloňském ragú pochází z roku 1891 ze severoitalského města Imola, a obsahuje i takové věci, jako kuřecí játra nebo lanýže.
Od té doby tahle omáčka doznala ještě mnoho změn a především místních odchylek. A tak se ho pro tuhle velkou rozmanitost v roce 1982 rozhodla Accademia della Cucina Italiana ustanovit ve standardizované podobě pro profesionální kuchaře.
Fakt 2: boloňská omáčka patří do každé rodiny.
Když s autentičností bojují i sami Italové v Bologni, bod pro mě. Koneckonců, stejně je pro mě důležitější poslat zítra do školy děti šťastné, čisté, připravené a nakrmené, takže jaképak cavyky s omáčkou. Všechno musí v kuchyni vzniknout tak nějak samo a přestože omáčka vyžaduje dlouhé, několikahodinové dušení, zas tak moc práce a pozornosti to z mé strany neobnáší. Žádné cizokrajné ingredience nepotřebuju, kromě mletého masa si na svoji verzi beru na pomoc už jen rajčatový protlak a trochu zeleniny. Takže když na to přijde, zvládnu udělat boloňskou i ve všední dny k večeři.
Pět kroků k rychlému a přesnému krájení nožem
Prozradím vám jeden trik, který vás zrychlí v kuchyni asi tak o tisíc procent. Nehledejte za tím ani zázračný multifunkční přístroj, ani drahé vybavení, ale dobré a správné krájení.
Je to tak. Když budete umět krájet svižně, podstatně tím zkrátíte dobu přípravy jídla. Hlavně mi teď ale netvrďte, že přece nejste žádný šéfkuchař a nehodláte u tréninku strávit mládí. Za rychlým krájením totiž nejsou dlouhá léta praxe, ale správné uchopení správného nože, správné držení, správný pohyb při krájení a dost velké prkýnko. A tak jsem vám to popsala pěkně popořadě, abyste už od zítřka krájeli přesně a rychle. Největší a nejdůležitější trik na vás čeká v posledním bodu, tak jsem k němu přidala i názorné video.
Pravidlo číslo 1:
potřebujete velký nůž a velké prkýnko.
Pižlání malým nožíkem na malém prkýnku je ta největší neefektivnost, které se můžete ve své vlastní kuchyni dopustit. Vím, že televize v tomto směru nedává zrovna dobrý příklad, ale zkuste jednou věřit tomu, co vám teď říkám.
Proč kuřecí prsa nechtějí zůstat šťavnatá – a k tomu snadná rada, aby se vám to už nikdy nestalo
Kuřecí prsa považuju za jednu z nejpřeceňovanějších a zároveň nejméně doceněných surovin. Trochu si protiřečím, že?
Má se to s nimi asi takhle. Zkuste mne vyvést z omylu, pokud to vidíte jinak.
Když nevíte co vařit, koupíte si kuřecí prsa, protože se snadno čistí, mají nekonfliktní chuť a jsou rychle hotová. Můžete jim provést ledacos: nechat je v celku, nakrájet na plátky, nakrájet na nudličky, naplnit jim kapsu, dají se z nich udělat kostičky do polívky anebo malé jednoporcové rolády. Nechají se dochutit v podstatě čímkoli. Jsou tak univerzální, až jsou nudná, protože jich je všude moc.
Pravda je, že pokud neumíte správně vystihnout ten kratičký okamžik, kdy se zrovna dokončil proces přeměny syrového masa na vařené, neužijete si kuřecí prsa tak, jak by to šlo. Ráda bych vás přesvědčila, že kuřecí prsa dokáží poskytnout naprosto netušené šťavnaté zážitky, které jste dost možná ještě nepoznali.
Dovolím si kousek teorie. Ale opravdu jen ždibec. Nepřeskakujte, potom totiž řeknete: aha! a řeknete to docela nahlas.
Jak napsat knihu
Přes sedmdesát procent lidí prý sní o tom, že jednou vydají svou vlastní knížku.
Třeba k nim taky patříte. Třeba máte nápad, třeba se chcete podělit o něco, co by nemělo zůstat jen ve vaší hlavě. Pokud chcete vědět, kudy do toho šlápnout, pokud si stále dokola dáváte předsevzetí, že teď už teda opravdu začnete psát, je dnešní příběh o tom, jak napsat knihu, právě pro vás. Z těch sedmdesáti procent lidí totiž pravidelně píše jen šestnáct procent, byť by to bylo pouze do vlastního šuplíku.
Povím vám, jak jsem se vlastně úplně omylem stala spisovatelem. To proto, abych vám ukázala, že napsat knihu může úplně každý, i ten, kdo si myslí, že k tomu nemá vůbec žádné předpoklady. Že všechno, co potřebujete, je hlavně vaše vůle a vytrvalost a k tomu jen malá špetka nápadu.
Všechno to u mě začíná někde na základní a střední škole. Milovala jsem matematiku, fyziku a informatiku, četla jsem spoustu knížek, do školy jsem se nepřipravovala a bytostně jsem nenáviděla tělocvik a sloh. Každé ráno, kdy byl jeden z těchto předmětů na rozvrhu, jsem odcházela z domova se staženým žaludkem. Doufala jsem v nemoc tělocvikářky a zapomětlivost češtinářky. Že se to nakonec úplně obrátí, že na přírodní vědy zapomenu a budu s radostí psát a běhat po lese, jsem naštěstí nic nevěděla.
Odpor ke slohu jsem zlomila v den písemné maturitní práce z češtiny. Jestliže mi vadila malá slohová díla v průběhu roku, asi si dovedete představit, jak úzko mi bylo ode dne, kdy jsem se dozvěděla datum maturitní písemné práce. Jak nepředstavitelné pro mě bylo popsat čtyři strany textem, který nejsem schopná vymyslet. Jak zbytečné mi přišly všechny slohové poučky, když mi chybělo to nejdůležitější: přijít s nějakým smysluplným obsahem. Vyprávět příběh nebo vystavět úvahu, oblíbené to útvary učitelů.
Tajemství prozrazeno: takhle se dělá dokonalá krémová polévka
Nedávno jsem slíbila článek o tom, jak se jednoduše a vtipně vaří zeleninová krémová polévka, aby chutnala nejlíp na světě a nerozpadala se na jednotlivé složky.
Cože to? Proč by se krémová polévka měla rozpadat? Hned to vysvětlím na příkladu. Představte si třeba, že děláte polévku zvanou brokolicový krém. Pokud na to půjdete velmi jednoduše nebo dietně, povaříte brokolici v nějakém slušném vývaru, všechno rozmixujete a na závěr dochutíte kopečkem zakysané nebo ušlehané smetany. Co se však nestane! Jakmile necháte polívku déle než minutu stát v hrnci nebo na talíři, začne si postupně sedat. Ne že by byla tak unavená, ale zeleninová složka se oddělí od tekuté a klesne ke dnu. Pokud si nepospíšíte ke stolu, vaše krémová polévka získá značné vady na kráse. Bude vypadat řídká, vodová, vybledlá, prostě taková trochu ošklivka.
Zahuštěná krémová polévka? Jinak to nejde
Jednou z běžných možností, jak se tomu vyhnout, je povařit společně se zeleninou jednu nebo dvě brambory, které obsahují dost škrobů — a ty, jak známo, zahušťují. Jenomže ouvej, brokolice má dobu varu asi tak dvě minuty, pak nenávratně šedne a ztrácí chuť i svěžest. Brambora se musí vařit aspoň deset minut, než se začne rozpadat, a pokud sáhnete po špatném varném typu, tak i déle. Trochu se to neslučuje dohromady, ale dá se to obejít třeba tím, že brambory vhodíte do hrnce mnohem dřív. Každopádně bramborová příchuť trochu naruší plnohodnotné vyznění zeleniny.
Druhou možností je pochopitelně stará dobrá česká jíška. Zeleninu povaříte, scedíte, vývar zachytíte, zahustíte jíškou, znovu důkladně provaříte, vrátíte zeleninu a pak teprve rozmixujete. Jíška spolehlivě udrží žádoucí konzistenci. Jen možná budete mít pocit, že nejíte tak zdravě, jak by se dalo. Vzhledem k malému množství použité mouky si zas tak velké výčitky dělat nemusíte, ale pokud jste se už předem rozhodli, že spojení jíška a krémová polévka nepřichází v úvahu, dobře vám tak. Mám tu pro vás naštěstí ještě třetí možnost.
O tom, proč byste neměli jíst kalamáry v létě, o vaření v karavanu pro 150 lidí a o místě, které ovlivnil Řek Zorba
Dnes vám poněkud netradičně přináším příběh jedné ženy, kterou jsem potkala před dvěma týdny. Je to příběh naprosté oddanosti k muži a ke kouzelnému kousku země, příběh neuvěřitelné ženské síly a zároveň pokory k osudu, je to spirituální příběh o smíření s rodinou a nalezení otce v třiatřiceti letech, a dozvíte se v něm taky o tom, proč nejíst kalamáry v létě a jak se vlastně vaří v úplně obyčejném karavanu na pláži pro sto padesát lidí denně. Je toho hodně a píšu to s obdivem v srdci. Snad se mi podaří část těchto pocitů přenést i na vás.
Žena dnešního příběhu se jmenuje Malika Tzamaridakis. Kdysi spokojeně žila ve Francii a studovala psychologii. Ve školním roce se pilně učila, o prázdninách se snažila pracovat, dělat něco příjemného, co jí zároveň přinese peníze i zkušenost. Když jí kamarádka oznámila, že poletí na brigádu na Krétu, rozhodla se k ní přidat. Těsně před tím, než přišel čas vrátit se domů, potkala tam svého osudového muže, zahleděla se do jeho krásných očí a byla ztracená. Už se nikdy nevrátila zpět, ukončila studium a začala ze dne na den žít v realitě.
Pláž u městečka Stavros objevila ve druhém roce svého pobytu. Letos od té doby uplynulo už jednadvacet let. Byli zde jen oni, jemný zlatý písek, tyrkysové zpeřené moře a vítr. Okamžitě se zamilovala do pobřeží, do barev, do počasí, do prostoru. Cítila sílu blízkého pohoří a nemohla se odpoutat. Ta síla se nazývá genius loci a Malika tomu všemu v půvabné mladické nerozvážnosti podlehla.
Dobré věci ovšem, jak známo, chodí po třech. Do třetice přišla Malice do cesty možnost získat licenci na provozování kantýny na pláži. Všichni místní ji od toho zrazovali. Prý to nemůže fungovat. Prý by si měla otevřít podnik na druhé, vedlejší, větší a navštěvovanější pláži. Řekla svému muži, že jestli tam chce jít, ať si jde, ale ona zůstává. Své slovo dodržela, manžel se přesunout neodvážil, takže jim k tomu postupně přibyly i dvě půvabné dcery.
Malika tedy najednou měla všechno, co sice neplánovala, ale po čem toužila. Muže, kousek pláže, možnost vařit. Ale tím její boj teprve začínal.
Rychlá letní omeleta z trouby
Bublanina se u mě v kuchyni dělá z piškotového těsta. Možná namítnete, že to tedy nemůže být bublanina, a já vám to odkývu na souhlas a nebudu nic vyvracet. Doposud mi totiž není jasné, jaké těsto je vlastně to pravé bublaninové. Někdo tvrdí, že piškotové, někdo kynuté, jinde se používá prášek do pečiva a pak taky existuje pár receptů s poměrně hutnými těsty plnými másla a vajec. Objevují se především ve starých kuchařských knihách — počínaje u Magdaleny Dobromily.
Doba ale pokročila a odlehčila a změnilo se i těsto na bublaninu. Za bublaninu se teď vlastně vydává cokoli, co má na sobě důlky po zabořeném letním ovoci. A tak bych i dnešní recept mohla směle nazvat jako směšně snadná a rychlá bublanina, protože takových důlků a prohlubní se na něm najde dost. Jenomže to by byla obrovská chyba, kterou bych si vyčítala do konce svých spisovatelských dní. Nemohla bych vám totiž dostatečně ukázat půvab a kouzlo a jednoduchost jednoho z mých nejoblíbenějších receptů vůbec.
Pokud vezmete v úvahu, kolik receptů už prošlo mou kuchyní a posléze i klávesnicí, je to tvrzení velmi závažné.
A tak ji tu dnes máte, tuhle rychlou, snadnou, lehkou, svůdnou a sladkou krásku z trouby, která se postará o hrst právě sklizených ostružin ze zahrádky stejně tak dobře, jako o misku mražených jahod, které zbyly v mrazáku jako vzpomínka na minulé léto. Obsahuje víc vajec než mouky, a tak jsem si dovolila dát jí název omeleta.
Kde beru kuchařskou inspiraci
Říká se, že pokud se chce člověk v kuchyni někam posunout, měl by si pečlivě vybrat důvěryhodnou kuchařskou knihu, která obsahuje jídla jemu blízká, a půl roku podle ní vařit, až pochopí kuchařský styl autora. Neznamená to vařit výhradně podle této knihy, ale znamená to uvařit z ní podstatnou část receptů. Je jedno, zda se takto chcete seznámit s jídly některé národní nebo etnické kuchyně nebo zda máte svou oblíbenou kuchařskou hvězdu, od které vám chutná a jejíž jídla byste chtěli umět. Jistě chápete, jaké důležitosti nabírá, aby autor nejen že opravdu uměl vařit, ale aby taky dokázal své recepty předat dál, v podobě přizpůsobené pro domácí následování, a jak je důležité, abyste od samého začátku na většinu jídel z jeho knihy měli chuť. Při nesplnění některé z těchto podmínek knihu odložíte příliš brzy a už se k ní nejspíš nevrátíte.
Kuchařské knížky jsem začala sbírat v domnění, že podle nich bezpečně uvařím jídla přesně taková, jaká jsou v nich zobrazená na fotkách. Viděla jsem se, jak přesně stejné talíře nesu ke stolu a jak sklízím ovace. Když se tak stále nedělo, začaly se mi kuchařky postupně hromadit a taky se začala psát, jak asi dobře víte, první kapitola Kuchařky pro dceru. Taky jsem značně přehodnotila přístup ke kupovaným kuchařkám: už jsem nekupovala knížky, ve kterých se mi líbily obrázky, ale začala jsem si pořizovat jen takové kousky, který mě mohly něčemu zcela konkrétnímu naučit a jejichž přínos měl vyvážit vynaloženou investici. Obvykle to byly kuchařky zahraniční, velmi úzce vymezené nebo aspoň zaměřené na určitou skupinu čtenářů.
Ukážu vám teď čtyři kousky z mé knihovničky, které považuji za nejlepší investici ve smyslu cena/výkon. Opravdu hodně mě ovlivnily a stále se k nim vracím pro nové rozumy.
Recept na kuskus, díky kterému už nikdy nebudete vařit jiný
Pokud hledáte ten nejlepší recept na kuskus, už dál nehledejte. Zde najdete všechno – krok za krokem vysvětlený postup základní přípravy, vypilovaný k dokonalosti, a nakonec přidám i spoustu inspirace, kam a jak kuskus použít.
Kdo mě už nějakou dobu sledujete, moc dobře znáte mé tajné těstovinové úterky. A kdo nevíte, shrnu vám to do jedné věty: každé úterý vařím k večeři těstoviny v jakékoli z jejich tisíce podob. Vzhledem k neomezeným možnostem si u nás doma nikdo ničeho podezřelého nebo systematického na talíři nevšiml, dokud jsem se sama nenapráskala. Následnou vzpouru jsem zvládla se ctí a velkou, výhružně vztyčenou vařečkou, takže na těstovinové úterky se u nás doma zase rychle zapomnělo. Tedy – zapomněli všichni, kromě mě!
Snadným řešením mých těstovinových úterků je kuskus. Když obzvlášť nestíhám, mám díky němu uvařeno za deset minut, ať za okny zuří zimní vichřice nebo se roztéká asfalt (mohu-li tedy mluvit obecně, protože naše lesní – polní – luční cesta se asfaltu jen tak nedočká). Každopádně čím víc se počasí dá nazvat jako letní, tím častěji zařazuji kuskus na jídelníček i mimo své vyhrazené úterky.
Kuskus – recept krok za krokem
Receptů na kuskus je poměrně dost, ale stejně se všechny dobré kuskusové recepty upínají k jedné a té samé základní přípravě. S čím potom uvařený kuskus smícháte je samozřejmě věc docela jiná.
Trocha pravdy
Ahoj! Jmenuju se Jana Florentýna Pišová (dříve Zatloukalová) a jsem matka čtyř dětí, šesti kuchařských knih a tohoto blogu. Srdečně vás tu vítám. Jsem tu od toho, abych vám ukázala, že každý se může naučit vařit dobře, rád a s láskou. Provedu vás všemi zákoutími i záludnostmi kuchyně a naučím vás všechna důležitá jídla.
Trocha inspirace
Baví vás moje články? Moje knížky vás budou bavit ještě víc.
Kuchařka pro dceru
Kuchařka pro všechny, kdo zatím v kuchyni tápou a hledají sebevědomí, povzbuzení a vysvětlení. Obsahuje všechny důležité recepty do začátku domácí kuchařské kariéry.
Snídaně u Florentýny
Naučí vás zdravě snídat, rozmanitě svačit a dělat výborné obědy do krabičky. Má pro vás recepty na celé dopoledne, u kterých nebudete muset počítat kalorie.
Večeře u Florentýny
Novinka roku 2016! Odpoví vám na otázku: Co bude dnes k večeři? Ne jednou, ale víc než stokrát. A postará se, aby vás inspirace na zdravé, rychlé a levné večeře už nikdy neopustila.
Hovory s řezníkem
Pokládáte maso za příliš velkou kuchařskou výzvu? Máte problémy při nákupu i v kuchyni? S touhle knížkou se z vás stane sebevědomý přeborník na všechny úpravy masa.
