omeleta

Bublanina se u mě v kuchyni dělá z piškotového těsta. Možná namítnete, že to tedy nemůže být bublanina, a já vám to odkývu na souhlas a nebudu nic vyvracet. Doposud mi totiž není jasné, jaké těsto je vlastně to pravé bublaninové. Někdo tvrdí, že piškotové, někdo kynuté, jinde se používá prášek do pečiva a pak taky existuje pár receptů s poměrně hutnými těsty plnými másla a vajec. Objevují se především ve starých kuchařských knihách — počínaje u Magdaleny Dobromily.

Doba ale pokročila a odlehčila a změnilo se i těsto na bublaninu. Za bublaninu se teď vlastně vydává cokoli, co má na sobě důlky po zabořeném letním ovoci. A tak bych i dnešní recept mohla směle nazvat jako směšně snadná a rychlá bublanina, protože takových důlků a prohlubní se na něm najde dost. Jenomže to by byla obrovská chyba, kterou bych si vyčítala do konce svých spisovatelských dní. Nemohla bych vám totiž dostatečně ukázat půvab a kouzlo a jednoduchost jednoho z mých nejoblíbenějších receptů vůbec.

Pokud vezmete v úvahu, kolik receptů už prošlo mou kuchyní a posléze i klávesnicí, je to tvrzení velmi závažné.

A tak ji tu dnes máte, tuhle rychlou, snadnou, lehkou, svůdnou a sladkou krásku z trouby, která se postará o hrst právě sklizených ostružin ze zahrádky stejně tak dobře, jako o misku mražených jahod, které zbyly v mrazáku jako vzpomínka na minulé léto. Obsahuje víc vajec než mouky, a tak jsem si dovolila dát jí název omeleta.
Pokračovat ve čtení