Kuřecí placičky Waldorf – celer, jablko a kuře v neodolatelné podobě
Kuřecí placičky Waldorf považuju za takový drobný kulinářský úskok, který jsem provedla sama sobě. Dlouho jsem si totiž chtěla zamilovat Waldorf salát, ale moc mi to nešlo.
Tenhle salát z celeru, jablek, ořechů a majonézy má sice celý svět v oblibě, ale mě to nějak minulo. Syrový celer mi v něm přijde moc tuhý, tvrdý a hlavně příliš celerový. A je úplně jedno, jak hodně natenko se někdo snažil celerovou bulvu nakrájet.
S řapíkatým celerem je Waldorf salát už trochu jemnější a ne tak celerový, ale pořád se ještě nad ním nedovedu dost dobře rozplývat nadšením a s plnou pusou nesrozumitelně vykřikovat slova obdivu.
Žemlovka čili zemlbába, elegance z jablek
Žemlovka alias žemlová bába alias zemlbába dovede překvapit. Na první pohled úplně obyčejná věc ze zbylého pečiva a přebytků jablek, mnohými milovaná a dalšími přísně odmítaná, může být jídlo vznešené a konané s jasným záměrem uchvátit.
Nevěříte?
Tak si například představte plátky bílého pečiva opečeného na másle, potřené rybízovou či malinovou zavařeninou, vrstvené do nákypové mísy, prokládané jablky, cukrem, skořicí a rozinkami, přelité bílým vínem s rozšlehanými žloutky a upečené dozlatova.
Dokázali byste nad tímto ohrnout nos? Vždyť je to kuchařská poezie, umělecké dílo s mistrným zpracováním.
Jablka v županu (nejen pro dny v pyžamu)
Jablka v županu zatvrzele potvrzují utvrzelé tvrzení, že pečených jablek nemůže být nikdy dost. Všechny ty strouhané jablečné buchty, nadýchané hraběnčiny řezy, křehké koláče, tažené štrúdly a kynuté záviny budiž mi toho důkazem.
Ze všech jmenovaných laskomin mají jablka v županu schopnost objevit se na talíři v co nejkratším možném termínu.
Pokud máte po ruce hotové listové těsto a dále pak i jablka, která už třeba ztratila část své svěžesti a nyní se v koutku na míse stydí za své počínající vrásky, zahalte je do županu z těsta a upečte je. Uvidíte, jak jim to dodá odvahu ukázat se na talíři.
Hraběnčiny řezy, tradičnější než tradiční
Hraběnčiny řezy se považují za tradiční český moučník. Tak tradiční, že všechny recepty, které najdete, jsou v podstatě na gram totožné.
Moučník, který dostal tohle zámecké pojmenování, se skládá ze čtyř vrstev – a dovedla bych si představit ještě pátou, prostřední. Vespod leží vrstva křehkého, pevného těsta, která nese jablečnou náplň s ořechy. To je završeno čepicí z bílkového sněhu a tenoučkou vrstvou těsta, která se na sníh strouhá.
Už jen tento popis mě naplňuje chvěním a očekáváním a chce se mi nahlas zavolat: Dejte mi kousek, hned, netrapte mě! Ovšem mé nadšení vždycky trochu zchladne, když se podívám na recept.
Kde se v tak tradičním dezertu například vzal kypřicí prášek? Vždyť to, co se vaří a peče věky věků, nikdy nepotřebovalo moderní chemická kypřidla. Vzduch se do těsta dostával jinak, obvykle intenzivní prací vařečkou nebo metličkou.
A pak je tu ta část s těstem odloženým do mrazáku, aby ztuhlo a dalo se strouhat. Která prababička měla doma mrazák? Nebo mikrotenový sáček či folii, aby do nich zabalila těsto?
Jak asi chápete, musela jsem si tu tradičnost v tradici trochu proklepnout.
Křehké těsto na koláč
Křehké těsto na koláč volá k vyzkoušení v této roční době víc než kdy jindy.
Hned po přečtení seznamu surovin nejspíš zajásáte: to zvládne i dítě! Tohle těsto totiž obsahuje pouze tři položky: mouku, máslo a vodu. No dobře, ještě špetku soli. Vyrobit z toho těsto, rozválet ho do koláčové formy, upéct společně s libovolnou náplní a podávat jako slaný nebo sladký koláč opravdu dokáže každý.
Jenomže ne každému se povede těsto, které je opravdu křehké, jak praví jeho název. Těsto, které bez vynaložení velkého tlaku ukrojíte dezertní vidličkou a které na řezu nevypadá sraženě, nýbrž nadýchaně a vrstevnatě. Zdvihněte ruku, komu už se při pokusu o uklovnutí tuhého koláče na talířku stalo, že část koláče odlétla pryč a div že netrefila mezi oči někoho pobaveně přihlížejícího.
Ráda bych vás uklidnila, že za to nemohla špatná práce příborem, nýbrž špatná práce s těstem při přípravě koláče. A ráda bych vás vyzbrojila takovými vědomostmi a znalostmi, abyste už nemuseli malovat po každé návštěvě, kterou k sobě domů pozvete na koláč.
Jablečný kompot, který má charakter
Přišlo období, kdy každý den dostávám chuť na jablečný kompot.
Tam, odkud pocházím, totiž roste na zahradě malá jabloňka. Nikdy moc nevyrostla, ale jablíčka má velká, voňavá, šťavnatá, překrásně barevná a sladká. Všech pět nebo šest jablek, kterým se podaří dozrát. Ta ostatní padnou za oběť někalým živlům. Jsou totiž vyhledávanou pochoutkou široko daleko, a tak se proměňují v červí ráj a vosí hnízda dlouho před tím, než dospějí do stavu sklizně. Taky jich dost samou radostí ze života a neposedností popadá na zem a přijde tak okamžitě do kompotu.
Takže se nedivte, že s počínajícím podzimem dostávám chuť na jablečný kompot tak nějak automaticky.
Zpočátku jsem se ho naučila připravovat kratičkým povařením ovoce a koření v oslazené, citronem okyselené vodě. Tak, aby se jablíčka ještě nerozpadla, ale přitom uvařila.
Jablečný kompot ve starých kuchařkách
Jenomže pak jsem při čtení starých kuchařek narazila na větu, která mi utkvěla v paměti a ještě se nestihla vypařit:
„Na kompot se čerstvé ovoce dusí, sušené vaří.“
Napsala ji Marie B. Svobodová ve své legendární kuchařce Kuchařská škola a poslala tím slovo kompot do úplně jiných dimenzí.
Trocha pravdy
Ahoj! Jmenuju se Jana Florentýna Zatloukalová a jsem matka čtyř dětí, šesti kuchařských knih a tohoto blogu. Srdečně vás tu vítám. Jsem tu od toho, abych vám ukázala, že každý se může naučit vařit dobře, rád a s láskou. Provedu vás všemi zákoutími i záludnostmi kuchyně a naučím vás všechna důležitá jídla.