Perun

Milé děti, pohodlně se usaďte, povím vám pohádku o tom, jak se žaludová mouka vloudila do mé kuchyně, proměnila se na sušenky a pak se mě pokusila očarovat mocným kouzlem.

Bylo nebylo, v dávných dobách, v jedné nepříliš vzdálené zemi, mnohem blíž než za sedmero horami a sedmero řekami, se žaludy zcela běžně používaly k obživě. Lidé strom, který jim dával potravu, náležitě uctívali a zasvětili ho Perunovi.

Bohužel se tenhle strom zároveň dost špatně stěhoval, když se sousední kmen příliš rozpínal nebo se zrovna na území cpali nevítaní barbaři. Zato zrní, které se dalo každý rok zasít někde jinde, začalo vypadat jako mnohem praktičtější plodina. Navíc duby nerodí žaludy každý rok, a kdo se s tím má pořád skladovat.

A tak se stalo, že pro žaludy do lesa začali lidé chodit jen tehdy, když jim už opravdu nic jiného nezbývalo. Třeba v době války nebo jinak zaviněného nedostatku. To ale nemění nic na tom, že je žaludová mouka zajímavá, výživná, a vcelku použitelná surovina stále, bez ohledu na politické nebo ekonomické poměry.
Pokračovat ve čtení