Svatomartinské recepty
Pečená husa
Kachnu můžete zavřít přes noc do pekáče a do trouby nastavené na zanedbatelnou teplotu, při které si v klidu změkne a vypeče se. Ráno ji stačí jenom slít a dopéct. Ale husa je poněkud vybíravější pták.
Ne že by to s ní nešlo provést stejným způsobem. Šlo, klidně to udělejte, nic tím nezkazíte a budete spokojeni. Výsledek však podle mě už není tak odzbrojující. Z husy pomalu pečené a vypečené vznikne takové husí vyžle. V tomto receptu se proto husa peče jen 4 hodiny.
Pečená husí stehna
Husí stehna se chovají navlas stejně jako celá husa. Jedno skromné váží kolem půl kila, ale přesto vydá pouze na jednu porci. Kromě masa totiž obsahuje i kosti a sádlo, přičemž obojí jmenované dovede zabránit dokonalému požitku z jídla.
Během pečení se má uvolnit sádlo z masa a zároveň maso od kosti. A je také záhodno vytvořit křupavou, papírově tenkou, nepopsatelně zezlátlou kůži, jež může být některými strávníky nárokována s podobnou urputností, jako by se hlásili k rodinnému dědictví.
Pomalu pečená kachna
Pečená kachna nebo husa nás na talíři doprovází hlavně ve druhé polovině roku, a v listopadu a prosinci obzvlášť. Zejména na Martina a na Štěpána se dost vykrmených opeřenců ocitne na pekáči a je vydáno na pospas společnému hodování.
Jenomže s čerty a s kachnou nejsou žerty.
Díky tomuto receptu se ale nemusíte bát, že byste nezvládli vystřihnout alespoň základní pečenou kachnu. Vaši starost spíš svěřte výběru a přípravě knedlíků a zelí.
Bejlík - staročeská husí nebo kachní prsa
Víte, co je bejlík? Tenhle název patří do židovské kuchyně a znamená husí nebo kachní prsa, která jsou ponechaná v páru, včetně spojující hrudní kosti a kůže. Bejlík se obvykle nepeče, ale dusí společně s česnekem, zázvorem a cibulí a řeknu vám, že je to vynikající záležitost.
Kachní prsa na minutku
Mám tu pro vás jednoduchý, v podstatě nezkazitelný návod, jak připravit minutková kachní prsa. Výsledkem je maso lehce nedodělané, propečené pouze dorůžova, nikoli však syrové, s kůží křupavou a především dobře vypečenou, tak jak to u kachních prsou má vždycky být.
Dušené zelí jako příloha
Jaké dušené zelí máte nejraději? Bílé, nebo červené? Kysané, sterilované, nebo čerstvé? Zahušťované, nebo bez zahuštění? České, anebo moravské? Na cibulce? Na slanině? Na víně? S jablkem? S bramborou? S brusinkami? A není to náhodou příliš mnoho otázek na jednu snadnou přílohu?
Co se dá dělat; nabídnu vám několik různých pohledů na dušené zelí a vezmu v úvahu všechny zmíněné možnosti. Ale nenechte se vyvést z rovnováhy, pokud po jejich pečlivém prostudování dospějete nakonec k názoru, že se jedná o různá provedení jednoho a toho samého receptu.
Moravské zelí
Zdálo by se, že moravské zelí je jednou z mnoha podob dušeného zelí. Ale zdání klame. Moravské zelí si zaslouží úplně samostatné vysvětlení.
Karlovarský knedlík
Ubrousek je základní poznávací znamení karlovarského knedlíku. Proto se mu někdy říká knedlík ubrouskový. A proto tenhle knedlík nepotřebuje žádné zvláštní těsto ani žádné zvláštní zacházení, protože to, co ho při vaření drží pohromadě, je pevný stisk obalu.
Bramborový knedlík
Bramborový knedlík je podle mě nejen naprostý základ české kuchyně, ale taky skvělá zbraň domácí kuchařky. Všichni ho milují, takže na něj utáhnete víc lidí než na vařenou nudli. A kdyby se náhodou nepovedl, pak ho buď skutečně použijejte jako zbraň (případně střelivo do zbraně), nebo si za poslední bod postupu přidáte jednoduchý pokyn: za stálého míchání vlijeme do záchodu. O jiných alternativách nemá moc smysl přemýšlet.
Žemlové knedlíky
Žemlové knedlíky jsou mé oblíbené. Opravdu hodně oblíbené. Líbí se mi, jak ze směsi, která v podstatě vůbec nechce držet pohromadě, vznikne nejdřív poslušná hmota a po pobytu v parní lázni i parádní příloha.
Něco sladkého na závěr
Martinské rohlíky, podkovy, rohy či roháče
Martinské rohlíky neboli podkovy patří k svátku svatého Martina. A svátek svatého Martina, ten je v kuchyni pěkně velká událost obnášející husy, kachny, víno, pivo a taky něco sladkého na zub.