Přírodní řízek z vepřového masa snadno a rychle
Dobrý přírodní řízek je zlatavý, měkký, radost pohledět, a podává se s omáčkou, která je též zlatavá a zahuštěná tak akorát, tedy též radost pohledět.
Postup není nijak složitý. Skládá se ze tří částí: z přípravy masa, z opečení masa a z dokončení omáčky. Ale pozor, pokud nevíte, co děláte, můžete skončit s vodnatou šťávou nevalné chuti, s masem bez barvy, případně i s masem tuhým, suchým a žvýkacím.
Dnes vás naučím přírodní vepřový řízek a vezmu to pěkně krok za krokem. U jiných druhů masa můžete postupovat úplně stejně. Trochu obezřetnosti bych vám doporučovala pouze u hovězích plátků. Ty budou rychlé jen tehdy, když použijete vyzrálé maso. V opačném případě budete muset maso trochu déle dusit doměkka, časové určení se může pohybovat od jedné až do tří nebo dokonce čtyř hodin.
Česká versus rakouská kuchařská škola
Česká gastronomická norma považuje za maso na přírodní způsob něco, co se nejprve opeklo, potom se to dusilo v cibulovém základu doměkka a nakonec byla šťáva zahuštěná jíškou. Tímto způsobem se můžou připravovat nejen velké kusy masa protknuté slaninou, ale taky plátky.
Mně osobně se mnohem víc líbí rakouský přístup k přírodním plátkům. Připravený kousek masa se v něm nejprve jednou stranou obtiskne do mouky, potom se zprudka opeče, vyndá z pánve, a v použité pánvi se bleskově připraví šťáva.
Dnes vám tento rakouský postup ukážu. Je rychlejší, nevyžaduje jíšku, i když trocha mouky v postupu přece jenom je. Myslím si, že maso si v něm zachová trochu lepší chuť.
Nejvíc práce vám v něm zabere příprava masa, pak už to jde ráz naráz. A co je na tom nejlepší, tohle jídlo má patřičnou důstojnost nejen pro nedělní stůl, zároveň má i patřičnou rychlost pro všednodenní večeři.
Vepřové v mrkvi, o jakém se vám bude zdát
Na jedné straně tu máme popelku školních jídelen, která jedním výdejním oknem odejde ven, aby se zase druhým vrátila dovnitř, na druhé straně jídlo, za které se vám může dostat zasloužených ovací ve stoje.
Obě dvě jídla ovšem vychází ze stejných surovin a stejných poměrů. To první je dělané z povinnosti, to druhé s láskou a šarmem a s vědomím jedné malé kuchařské finty.
Která boloňská omáčka je ta jediná správná?
Zeptejte se stovky kuchařů, šéfkuchařů, hospodyněk a labužníků, a dostanete sto různých receptů s názvem boloňská omáčka. Takže kdykoli se někde nějaký můj takový recept objeví, dostane se mi nejen chvály, jak je to dobré, ale zároveň i upozornění, jaká že jsem ostuda, protože takhle se teda boloňská fakt nedělá a měla bych se jít stydět.
Nemám ráda, když moje recepty někdo odsoudí dřív, než je vůbec vyzkouší nebo se nad nimi aspoň zamyslí. Proto jsem se zeptala dvou znalých šéfkuchařů, jak to tedy s tou boloňskou je a jak moc se veřejně znemožňuju.
Fakt 1: boloňská omáčka nemá zas tak pohnutou historii.
Nejjednodušší na boloňské je odtušit její původ: ano, má své kořeny v bohatém regionu severní poloviny Itálie, kde na svět přichází parmazán, parmská šunka i Lamborghini.
Jenomže jakmile se začnete ptát na detaily téhle omáčky, rázem se dostanete do vášnivé debaty o tom, co do ní zásadně patří, co do ní zasadně nepatří a s čím se zásadně podává. Pokud toužíte po faktech, musíte se spokojit hlavně s tím, že ragú alla Bolognese si dělá každý po svém. Richard Fuchs, geniální šéfkuchař restaurace Cottocrudo v pražském hotelu Four Seasons, říká, že první zmínka o boloňském ragú pochází z roku 1891 ze severoitalského města Imola, a obsahuje i takové věci, jako kuřecí játra nebo lanýže.
Od té doby tahle omáčka doznala ještě mnoho změn a především místních odchylek. A tak se ho pro tuhle velkou rozmanitost v roce 1982 rozhodla Accademia della Cucina Italiana ustanovit ve standardizované podobě pro profesionální kuchaře.
Fakt 2: boloňská omáčka patří do každé rodiny.
Když s autentičností bojují i sami Italové v Bologni, bod pro mě. Koneckonců, stejně je pro mě důležitější poslat zítra do školy děti šťastné, čisté, připravené a nakrmené, takže jaképak cavyky s omáčkou. Všechno musí v kuchyni vzniknout tak nějak samo a přestože omáčka vyžaduje dlouhé, několikahodinové dušení, zas tak moc práce a pozornosti to z mé strany neobnáší. Žádné cizokrajné ingredience nepotřebuju, kromě mletého masa si na svoji verzi beru na pomoc už jen rajčatový protlak a trochu zeleniny. Takže když na to přijde, zvládnu udělat boloňskou i ve všední dny k večeři.
Proč jsem první guláš vařila tři dny
Paní Zatloukalová, jak to bylo s tím vaším prvním gulášem? Opravdu jste ho vařila tři dny? Není to na guláš trochu moc?
Kdysi dávno jsem se v jednom rozhovoru pro Mladou frontu Dnes přiznala, že mé první opravdové uvařené jídlo byl guláš. Že jsem vůbec netušila, jak ho uvařit, takže jsem dlouho, předlouho hledala podrobný recept, porovnávala postupy, ptala se, řešila důležité rady do života.
Cibule přijde dvakrát víc, než masa, nebo dvakrát míň? A dává se do hrnce před masem, nebo až po něm? Podlít do poloviny, nebo úplně zalít? Bude stačit voda místo vývaru, který nemám? Jak dlouho bude trvat, než to maso změkne? Jaké hovězí mám koupit? Zahustit jíškou, chlebem, moukou, nebo nezahušťovat vůbec? Dochutit česnekem na začátku, nebo až nakonec? Mám si na to vzít dovolenou, nebo to zvládnu za večer?
Trocha pravdy
Ahoj! Jmenuju se Jana Florentýna Zatloukalová a jsem matka čtyř dětí, pěti kuchařských knih a tohoto blogu. Srdečně vás tu vítám. Jsem tu od toho, abych vám ukázala, že každá se můžeme naučit vařit dobře, ráda a s láskou. Provedu vás všemi zákoutími i záludnostmi kuchyně a naučím vás všechna důležitá jídla.