Kuchařka pro dceru

(dosud nehodnoceno)

 Loading ...

Hledáte letní čtení? Možná pro vás něco mám. Je vtipné, zábavné, mnoho se při čtení dozvíte a ještě ke všemu je to o jídle.

Abych vás navnadila, vybrala jsem pro vás jedno skvělé sousto.

Mé jídelní fóbie1. Jídla, kterých bych se nedotkl, ani kdybych hladověl na pustém ostrově:

Žádná, snad s výjimkou hmyzu. Mnohé národy pokládají hmyz za vysoce výživný a milují jeho křupavou konzistenci. Prehispánští Aztékové pražili červy na nejrůznější způsoby a z komářích vajíček lisovali cosi na způsob kaviáru. Což dokazuje, že mne žádné vrozené lidské naprogramování nemůže odradit od toho, abych je také neokusil. Jinak bych vypadal stejně směšně jako křováci z Kalahari, kteří stojí každoročně tváří v tvář hladomoru, protože odmítají jíst dvě třetiny z oněch 223 druhů zvířat, které mají k dispozici. S touhle fobií si poradím, jakmile vyřídím ty snazší.

2. Jídla, kterých bych se nedotkl, ani kdybych hladověl na pustém ostrově a všechno ostatní už mi došlo:

Kimči, korejský národní salát z kvašeného zelí. Zelí, zázvor, česnek a červené papriky – to všechno miluju, ale ne když spolu pěkně několik měsíců kvasí, aby se z nich stalo kimči. Téměř jedenačtyřicet milionů Jihokorejců jí třikrát denně kimči. Když je někdo fotí, místo sýýýr říkají kiiimčííí. Já říkám, nechte si ho.

Cokoliv, v čem je kopr. Co už je ale zdravějšího?

Mečoun. Tahle ryba je zaklínadlem všech, kdo věří v heslo: Jste to, co jíte. Mají rádi mečouna ugrilovaného do tuhosti podrážek sportovní obuvi v domění, že je tak zdravý. Můj kamarád jí mečouna pětkrát týdně a popírá, že by trpěl nějakou jídelní fobií. Kdo si tady chce něco namlouvat? Obsesivně se vracet stále k jednomu jídlu je stejná fobie jako nesnášet všechna ostatní. Může to sice vysvětlit posedlost jednoduchými, domáckými jídly, ale cílem umění, ať už kulinářského nebo jiného, rozhodně není pohodlná domáckost. To by bylo příliš snadné.

V průběhu mého vlastního období plněných griliášových bonbonů, které trvalo tři roky, jsem si objednával jen ty dezerty, které obsahovaly pražené oříšky, a ostatní jsem ignoroval. Byl jsem tak posedlý griliášem, že jsem málem prošvihl šílenství obliby créme brulée, které zachvátilo celou zemi. A teprve až poté, co opadlo moje griliášové období, sklouzl jsem k fixaci na créme brulée, z níž jsem se násilím vymanil teprve před šesti měsíci.

Ančovičky. Svou první ančovičku jsem potkal na pizze v roce 1962 a trvalo mi sedm let, než jsem sebral odvahu přiblížit se k další. Ví se o mě, že raději přejdu na druhý chodník, když se ančovička blíží. Proč by si měl někdo vědomě vybírat k jídlu prťavý, slizký, kožnatý hnědorůžový proužek kysele páchnoucího masa?

Sádlo. Už jen to slovo způsobuje, že se mi stáhne hrdlo a na čele vyvstanou kapičky potu.

Dezerty v indických restauracích. Chuť a konzistence pleťového krému patří do budoáru, ne na talíř. Viz výše.

A dále: miso, moka, čatní, syrové mořské ježovky a falafel (ty tvrdé, suché smažené kuličky z mleté cizrny, které jsou tak nepochopitelně milovány v zemích Blízkého východu).

3. Jídla, která bych možná snědl, pokud bych hladověl na pustém ostrově. Ale jenom tehdy, kdyby v ledničce nebylo nic než čatní, mořské ježovky a falafel:

Řecké jídlo. Vždycky jsem pokládal slovní spojení „řecká kuchyně“ za oxymorón. Národy jsou jako lidé. Někteří vynikají ve vaření, jiní v hudbě, baseballu nebo výrobě paměťových čipů. Řekové jsou opravdu dobří v předsókratovské filozofii a bělostných sousoších. Ale dobří kuchaři nebyli už od dob pátého století př. n. l., kdy Syrakusy na Sicílii sluly gastronomickým hlavním městem světa. Pro moderní řeckou kuchyni jsou typické sýr feta a víno retsina. Jakákoli země, která nakládá svůj národní sýr do láku a pančuje své národní víno pryskyřičí, by si měla večeře objednávat v čínské restauraci a energii šetřit na něco jiného. Britové prý jezdí do Řecka hlavně kvůli jídlu, a to už mluví samo za sebe. Asi byste si rozmysleli koupit si televizi vyrobenou v Alžírsku nebo v Rusku. Já se rozmýšlel deset let, než jsem si koupil své poslední řecké jídlo.

Škeble. Pociťuji mírnou hrůzu před tím, co se odehrává ve vlhké tmě mezi dvěma skořápkami všech korýšů, ale škeble jsou jediné, které nemám rád. Nevím, jestli je to jejich gumovitou konzistencí nebo zatuchlou podzemní chutí, ale možná má i moje nechuť hlubší kořeny.

Jídlo modré barvy (švestky a borůvky nepočítám). Tohle je možná racionální averze, protože jsem si téměř jist, že pánbůh vyhradil modrou barvu jen pro jídlo s prošlou záruční lhůtou.

A dále: brusinky, ledvinky, okru, proso, kávovou zmrzlinu, dvakrát smažené fazole po mexicku a spoustu druhů jogurtů.

Tohle muselo přestat.

Chutná? Nedivím se. Jeffrey Steingarten to napsal skvěle. Knížka, ze které je úryvek, se jmenuje Muž, který snědl vše… a další gastronomická vítězství, rozepře a labužnické výpady. Vydalo ji (zřejmě nedávno, protože jsem si jí dříve nevšimla) Nakladatelství Lidové noviny. Škoda, že se dojem z knížky nedá obratem zapomenout, tuhle bych po dočtení poslední stránky znovu otevřela na začátku. Takhle budu muset chvíli počkat.

Steingarten je světoznámý, vtipný, informačně hodnotný, skvěle napsaný a ještě ke všemu výborně přeložený Jitkou Rákosníkovou. Budete se bavit, budete řvát, budete mu závidět zkušenost, přehled, nadhled i úhel pohledu. Nečekejte, že u něj večer unsete. Své drahé polovičky klidně nechte koukat na válečné drama, thriller z prostředí motorkářského gangu nebo – budou-li příliš vyžadovat vaši pozornost – na fotbalový zápas.

Letní lásky jsou půvabné, tak si pospěšte do knihkupectví, ať to ještě letos stihnete. Bezhlavě se zamilujte. A klidně si přitom říkejte: když ho miluješ, není co řešit.